Publikace

Přezkum závazných stanovisek po (další) novele stavebního zákona

Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád („správní řád“) zavedl s účinností od 1. 1. 2006 úpravu „rozhodnutí podmíněných závazným stanoviskem“. Zároveň správní řád až do 31. 12. 2017 byl jediným právním předpisem, který obsahoval úpravu přezkumu závazných stanovisek. S novelou zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon („stavební zákon“) účinnou od 1. 1. 2018 byla do stavebního zákona zahrnuta speciální úprava přezkumu závazných stanovisek.

Vzhledem ke skutečnosti, že k vložení speciální úpravy přezkumu závazných stanovisek do stavebního zákona došlo v důsledku pozměňovacího návrhu, ke kterému není důvodová zpráva, vznikla v praxi nejasnost při aplikaci těchto ustanovení. Vyvstala též otázka, jaký vztah mají tato ustanovení k přezkumu závazných stanovisek, který upravuje správní řád.

Doposud neexistuje jednotný výklad, který by tuto problematiku řešil. A ani odborná veřejnost nezastává jednotný názor.

Skupina senátorů dokonce podala dne 22. 8. 2017[1] návrh na zrušení ustanovení odstavců 9, 10 a 11 v § 4 stavebního zákona. Tedy těch, které se týkají přezkumu závazných stanovisek. O tomto návrhu, který je veden pod sp. zn. Pl. ÚS 22/17, doposud Ústavní soud nerozhodl.

Ani rozhodovací praxe správních soudů doposud nestihla odstranit tyto nejasnosti.

Dne 13. 10. 2020 pak byla ve sbírce zákonů vyhlášena novela zákona o urychlení výstavby dopravní infrastruktury[2], s níž souvisí novelizace řady dalších předpisů, mj. i stavebního zákona a správního řádu.

Novela stavebního zákona a stavebního řádu je účinná již od 1. 1. 2021.

Cílem tohoto článku je seznámit čtenáře s dosavadní úpravou a její problematikou a nabídnout srovnání s novelou stavebního zákona a správního řádu.

Přezkum závazných stanovisek

Jak jsme uvedli výše, od 1. 1. 2018 byla do stavebního zákona zahrnuta speciální úprava přezkumu závazných stanovisek.

Ta byla s účinností do 31. 12. 2020 obsažena v ustanoveních § 4 odst. 9 a 10, která zněla následovně[3]:

„(9) Nezákonné závazné stanovisko dotčeného orgánu, vydané pro účely řízení podle tohoto zákona, lze zrušit nebo změnit správním orgánem nadřízeným dotčenému orgánu pouze v rámci odvolacího řízení proti rozhodnutí, které bylo závazným stanoviskem podmíněno, postupem podle § 149 odst. 4 správního řádu. Na postup nadřízeného správního orgánu se přiměřeně použijí ustanovení o přezkumném řízení podle § 94 a násl. správního řádu, včetně lhůt podle § 96, s tím, že lhůta jednoho roku se počítá ode dne vydání závazného stanoviska dotčeného orgánu.

(10) Nezákonné závazné stanovisko nadřízeného správního orgánu lze zrušit nebo změnit v přezkumném řízení, k němuž je příslušný nadřízený správní orgán správního orgánu, který vydal závazné stanovisko. Na postup nadřízeného správního orgánu se přiměřeně použijí ustanovení o přezkumném řízení podle § 94 a násl. správního řádu, včetně lhůt podle § 96, s tím, že lhůta jednoho roku se počítá ode dne vydání závazného stanoviska správního orgánu nadřízeného dotčenému orgánu.“

Jak poukázala např. JUDr. Franková, Ph.D[4]„Tato ustanovení výrazně a zcela nekoncepčně mění výlučně pro závazná stanoviska vydávaná pro potřeby řízení podle stavebního zákona mechanismus přezkumu závazného stanoviska, možnosti jeho změny a zrušení a ve svém důsledku i možnosti změny rozhodnutí, jehož je závazné stanovisko součástí. Odchylka od obecné úpravy správního řádu je naprosto nedůvodná, ustanovení je velmi komplikované a je otázkou, zda vůbec sám zákonodárce plně rozumí jeho obsahu.”

Důležitým bylo pak i ustanovení § 149 odst. 5 správního řádu[5], které s účinností do 31. 12. 2020 stanovilo:

„Jestliže odvolání směřuje proti obsahu závazného stanoviska, vyžádá odvolací správní orgán potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska. Tomuto správnímu orgánu zasílá odvolání spolu s vyjádřením správního orgánu prvního stupně a s vyjádřením účastníků. Po dobu vyřizování věci nadřízeným správním orgánem správního orgánu, který je příslušný k vydání závazného stanoviska, lhůta podle § 88 odst. 1 neběží.”

Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR) ve svém stanovisku[6] k ustanovení § 4 odst. 9 a 10 stavebního zákona ve znění s účinností do 31. 12. 2020 uvedlo: „S ohledem na skutečnost, že daná ustanovení jsou součástí právního řádu a je nezbytné podle nich postupovat, je třeba hledat co nejracionálnější výklad tohoto ustanovení.”

Dále MMR uvedlo: „Určité řešení nabízí velmi důsledné posouzení vztahu ustanovení § 4 odst. 9 stavebního zákona a ustanovení § 149 odst. 4 správního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2017 resp. § 149 odst. 5 správního řádu ve znění účinném k 1. 1. 2018, a dále vztahu ustanovení § 4 odst. 9 stavebního zákona a ustanovení § 149 odst. 5 správního řádu (SŘ) ve znění účinném do 31. 12. 2017 resp. § 149 odst. 6 správního řádu ve znění účinném k 1. 1. 2018.“

Ačkoliv MMR poskytlo výklad citovaných ustanovení stavebního zákona a posoudilo jejich vztah k příslušným ustanovením správního řádu, není takové posouzení závazné. Jedná se jen o vyjádření právního názoru MMR, závazný výklad zákona může v konkrétní věci učinit totiž pouze soud.

A jak se tedy správní soudy s přezkumem závazných stanovisek po novele zákona účinné od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2020 vypořádaly? Z naší praxe jsou nám známa dvě rozhodnutí, která se touto problematikou zabývala:

Krajský soud v Praze se ve svém rozsudku ze dne 25. 6. 2020, č. j. 51 A 49/2019-81[7] se se vztahem mezi ustanovením § 4 odst. 9 a 10 stavebního zákona a § 149 odst. 5 a 6 správního řádu vypořádal následovně: „… zvláštní právní úprava přezkumu závazných stanovisek obsažená ve stavebním zákoně nebránila „standardnímu“ přezkumu napadených závazných stanovisek postupem dle § 149 odst. 5 správního řádu, tedy tomu, aby žalovaný vyžádal potvrzení nebo změnu závazných stanovisek od správních orgánů nadřízených správním orgánům příslušným k vydání závazných stanovisek. S ohledem na toto své tvrzení soud níže předestírá svůj pohled na vztah § 4 odst. 9 stavebního zákona k přezkumu závazného stanoviska v rámci odvolacího řízení a k přezkumu závazného stanoviska v rámci řízení přezkumného.

Ustanovení § 4 odst. 9 stavebního zákona je nutné vnímat jako zvláštní právní úpravu ve vztahu k přezkumu zákonnosti závazného stanoviska v přezkumném řízení, tedy jako zvláštní právní úpravu k § 149 odst. 6 správního řádu. Úprava přezkumu závazného stanoviska v rámci odvolacího řízení (§ 149 odst. 5 správního řádu) je však jako taková speciální právní úpravou stavebního zákona nedotčena.“

Důvodů k tomuto výkladu je dle Krajského soudu v Praze hned několik. Předně je zapotřebí uvést, že v rámci odvolacího řízení se přezkoumává nejen zákonnost, ale především věcná správnost závazného stanoviska. Ustanovení  4 odst. 9 stavebního zákona oproti tomu hovoří pouze o přezkumu zákonnosti závazného stanoviska.

Dalším argumentem pro tento výklad je dle Krajského soudu v Praze skutečnost, že výstupem přezkumu závazného stanoviska v rámci odvolacího řízení je potvrzení nebo změna závazného stanoviska. Podle § 4 odst. 9 stavebního zákona lze nezákonné závazné stanovisko zrušit nebo změnit stejně tak jako v obecné úpravě přezkumného řízení (§ 149 odst. 6 správního řádu).

Dále pro výklad, ke kterému se soud přiklání, svědčí i ten fakt, že § 4 odst. 9 správního řádu upravuje přiměřené použití ustanovení správního řádu o přezkumném řízení, nikoliv o řízení odvolacím. Nemůže však v žádném případě současně platit, že nezákonné závazné stanovisko se přezkoumává postupem podle § 149 odst. 5 správního řádu a zároveň se na postup přiměřeně použijí ustanovení o přezkumném řízení. Tyto postupy totiž nejsou vzájemně slučitelné.

Dle Krajského soudu v Praze pak v rámci odvolacího řízení nemůže být přezkum závazných stanovisek limitován lhůtou jednoho roku od vydání závazného stanoviska (která vyplývá z odkazu § 4 odst. 9 stavebního zákona na použití lhůty podle § 96 správního řádu), neboť takováto restrikce by sama o sobě mnohdy vedla k nezákonnosti rozhodnutí v odvolacím řízení.

Specialita ustanovení § 4 odst. 9 stavebního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2020 tak spočívala v tom, že přezkumné řízení je limitováno lhůtou jednoho roku, která se počítá ode dne vydání závazného stanoviska dotčeného orgánu. Toto přezkumné řízení může být vedeno pouze v rámci odvolacího řízení proti rozhodnutí, které bylo závazným stanoviskem podmíněno (srov. Vedral, J. K přezkumu závazných stanovisek podle novely stavebního zákona. Stavební právo. Bulletin. 3/2017). Závěrem k této analýze soud uvádí, že spornost ustanovení § 4 odst. 9 až 11 dokládá i stížnost skupiny senátorů, kteří vedle omezení přezkumu závazných stanovisek napadli i některá další ustanovení novelizace, která byla provedena zákonem č. 225/2017 Sb. Věc je u Ústavního soudu vedena pod sp. zn. Pl. ÚS 22/17.

Zjednodušeně řečeno, dle Krajského soudu v Praze nelze ustanovení § 4 odst. 9 stavebního zákona a ustanovení § 149 odst. 5 správního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2020 směšovat, jelikož nelze dávat dohromady přezkum (kde se zkoumá pouze zákonnost) a odvolání (kdy se zkoumá věcná správnost).

Druhým rozhodnutím je pak rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2020, č. j. 10 A 73/2020–54[8], který naopak dovodil, že: „… § 4 odst. 9 větu poslední stavebního zákona nelze interpretovat jinak, než že neumožňuje přezkum závazného stanoviska v rámci odvolacího řízení postupem podle § 149 odst. 5 správního řádu po uplynutí lhůt podle § 96 správního řádu. … zjevný pokyn, aby k postupu podle § 149 odst. 5 správního řádu nedocházelo poté, kdy uplyne lhůta jednoho roku od vydání prvostupňového závazného stanoviska (srov. § 96 odst. 1 správního řádu in fine ). Shrnuto to znamená, že po uplynutí jednoho roku od vydání závazného stanoviska zákon neumožňuje jeho přezkum orgánem nadřízeným toho správního orgánu, který závazné stanovisko vydal, a tento nadřízený správní orgán nemůže zákonnost nebo správnost závazného stanoviska posuzovat a rovněž není oprávněn se k zákonnosti a správnosti závazného stanoviska jakkoliv vyjadřovat; v případě, že se odvolací správní orgán ve stavebním řízení obrátí na nadřízený správní orgán s žádostí o přezkum závazného stanoviska, přestože roční lhůta od jeho vydání uplynula, nadřízený správní orgán odvolacímu může pouze sdělit, že nemá pravomoc zákonnost a správnost závazného stanoviska posuzovat.

Nelze přijmout argumentaci žalobkyně, dle níž se § 4 odst. 9 věta poslední stavebního zákona vztahuje k přezkumnému řízení dle § 149 odst. 6 správního řádu. K tomu se totiž vztahuje § 4 odst. 10 stavebního zákona. Není tedy představitelné, že by zákonodárce pro přezkumné řízení zakotvil totéž pravidlo v odstavci 10 i v odstavci 9. Jednak by potom byla druhá věta odstavce 9 duplicitní a postrádala by samostatný normativní význam, jednak by takový výklad zcela odporoval systematice daného ustanovení, z něhož nade vši pochybnost vyplývá, že odstavec 9 se vztahuje k postupu v odvolacím řízení podle § 149 odst. 5 správního řádu, nikoliv k přezkumnému řízení podle § 149 odst. 6 správního řádu. Obecné soudy jsou podle čl. 95 odst. 1 Ústavy vázány zákonem. Dle názoru městského soudu by bylo toto pravidlo porušeno, pokud by bylo ustanovení § 4 odst. 9 věty poslední stavebního zákona interpretováno ve zjevném rozporu s jeho jazykovým zněním i systematickým zařazením.”

Oproti Krajskému soudu v Praze tak Městský soud v Praze dovodil, že ustanovení § 4 odst. 9 stavebního zákona se vztahuje na postup v odvolacím řízení dle § 149 odst. 5 správního řádu (vše ve znění účinném do 31. 12. 2020) a dovozuje z něj omezení přezkumu závazných stanovisek po uplynutí lhůty 1 roku od vydání.

Je tedy zřejmé, že ani po třech letech účinnosti novely stavebního zákona nebylo jasné, jak to s přezkumem závazných stanovisek je. Na místě je tedy otázka, zda novela stavebního zákona a správního řádu, která vstupuje v účinnost 1. 1. 2021, tuto situaci nějak změní?

Přezkum závazných stanovisek od 1. 1. 2021

Po novele stavebního zákona[9] došlo zcela ke změně znění ustanovení § 4 odst. 9 a 10. Nově jsou ustanovení týkající se přezkumu závazných stanovisek zcela vypuštěna.

Důsledkem toho je, že se nyní na přezkum závazných stanovisek uplatní opět pouze správní řád. Ten seznal po novele[10] následujících změn (vyznačeny tučně):

Odstavec 5 § 149 je nyní označen jako odstavec 7 a zní následovně: „Jestliže odvolání směřuje proti obsahu závazného stanoviska, vyžádá odvolací správní orgán potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska. Tomuto správnímu orgánu zasílá odvolání spolu s vyjádřením správního orgánu prvního stupně a s vyjádřením účastníků. Pokud nelze závazné stanovisko potvrdit nebo změnit bezodkladně, nadřízený správní orgán potvrdí nebo změní závazné stanovisko nejpozději do 30 dnů ode dne vyžádání jeho potvrzení nebo změny. K této lhůtě se připočítává doba až 30 dnů, jestliže je zapotřebí nařídit ohledání na místě nebo jde-li o zvlášť složitý případ. Po dobu vyřizování věci nadřízeným správním orgánem správního orgánu, který je příslušný k vydání závazného stanoviska, lhůta podle § 88 odst. 1 neběží.“

Odstavec 6 je nyní označen jako odstavec 8 a zní takto: „Nezákonné závazné stanovisko lze zrušit nebo změnit v přezkumném řízení, k němuž je příslušný nadřízený správní orgán správního orgánu, který vydal závazné stanovisko. Přezkumné řízení lze zahájit do 1 roku od právní moci rozhodnutí, které bylo závazným stanoviskem podmíněno; závazné stanovisko nelze v přezkumném řízení zrušit nebo změnit po uplynutí 15 měsíců od právní moci rozhodnutí, které bylo závazným stanoviskem podmíněno. Jestliže správní orgán při své úřední činnosti zjistí, že jiný správní orgán učinil nezákonné závazné stanovisko, dá podnět správnímu orgánu příslušnému k přezkumnému řízení a vyčká jeho rozhodnutí.“

Oproti znění správního řádu (v kombinaci se stavebním zákonem) účinným do 31. 12. 2020 dle našeho názoru došlo k vyjasnění procesu přezkumu závazných stanovisek, resp. by již nemělo být sporu o lhůtách pro jeho provedení.

To potvrzuje i důvodová zpráva[11], která uvádí: „Navrhuje se změna správního řádu v kombinaci se zrušením příslušných ustanovení stavebního zákona, která řeší faktický problém přezkumů závazných stanovisek a prodlužování celého povolovacího procesu.“

Po novele účinné od 31. 12. 2020 správní řád striktně rozlišuje přezkum závazných stanovisek v odvolacím řízení a zároveň umožňuje vést samostatné přezkumné řízení.

V odvolacím řízení orgán nadřízený správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska přezkoumává nejen zákonnost, ale také správnost závazného stanoviska. Oproti stávající úpravě již není pochyb o lhůtě, ve které lze takový přezkum učinit. Přezkumu v odvolacím řízení lze podrobit stanovisko bez ohledu na to, kdy bylo vydáno. Tedy oproti stávající úpravě lze v odvolacím řízení přezkoumat i stanovisko starší 1 roku.

Nyní navíc správní řád stanovuje i lhůtu pro přezkoumání stanoviska. Nadřízený správní orgán orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska musí stanovisko potvrdit nebo změnit bezodkladně, nejpozději do 30 dnů ode dne vyžádání jeho potvrzení nebo změny.

Závazné stanovisko je po novele správního řádu možno přezkoumat i v přezkumném řízení. V přezkumném řízení se zkoumá pouze zákonnost závazného stanoviska a toto řízení lze zahájit do 1 roku od právní moci rozhodnutí, které bylo závazným stanoviskem podmíněno. Správní řád dále stanovuje, že závazné stanovisko nelze v přezkumném řízení zrušit nebo změnit po uplynutí 15 měsíců od právní moci rozhodnutí, které bylo závazným stanoviskem podmíněno.

I tato změna tedy vyjasňuje současnou situaci, kterou se zatím nepodařilo vyřešit ani soudům.

Další změny ve vztahu k závazným stanoviskům po 1. 1. 2021

Kromě změn týkajících se přezkumu závazných stanovisek přinesla novela správního řádu a stavebního zákona účinná od 1. 1. 2021 také další změny ve vztahu k závazným stanoviskům.

Správní řád nově v ustanovení § 149 odst. 4 stanovuje povinnost správního orgánu příslušného k vydání závazného stanoviska vydat toto stanovisko bez zbytečného odkladu, nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy byl o vydání závazného stanoviska požádán.

K této lhůtě se pak připočítává doba až 30 dnů, jestliže je zapotřebí nařídit ohledání na místě nebo jde-li o zvlášť složitý případ.

Toto ustanovení je dle důvodové zprávy reakcí na skutečnost, že proces vydávání závazných stanovisek tak fakticky prodlužuje celý povolovací proces o značné časové úseky.

V návaznosti na tyto lhůty stanovuje ustanovení § 4 odst. 9 stavebního zákona po novele, že o prodloužení lhůty k vydání závazného stanoviska podle správního řádu vydá dotčený orgán usnesení, které se pouze poznamená do spisu, a dotčený orgán vyrozumí o této skutečnost žadatele.

Zcela zásadní pak je tzv. „fikce souhlasu“, kdy v případech, že není závazné stanovisko dotčeného orgánu vydáno ve lhůtě pro jeho vydání, považuje se za souhlasné a bez podmínek.

Z důvodové zprávy plyne, že „uplatnění fikce souhlasného závazného stanoviska by mělo být v praxi výjimkou, neboť závazná stanoviska jsou důležitým podkladem pro řízení, které vedou stavební úřady, a jejichž prostřednictvím chrání dotčené orgány veřejné zájmy na svěřeném úseku veřejné správy. Stát, potažmo orgány veřejné správy, nesmí rezignovat na ochranu veřejných zájmů, nicméně nečinnost správních orgánů je v rozporu s principem dobré správy a fakticky k ochraně veřejných zájmů nevede. Zvolené řešení tak respektuje zásadu hospodárnosti a rychlosti při činnosti správních orgánů.“

Nicméně důvodová zpráva dále uvádí, že v zájmu ochrany veřejných zájmů musí mít nadřízený správní orgán možnost nahradit závazné stanovisko podle věty druhé ustanovení § 4 odst. 9 stavebního zákona, pokud nejsou splněny předpoklady pro vydání závazného stanoviska bez podmínek podle jiných právních předpisů.

Jinými slovy jde o situace, kdy by dotčený orgán musel vydat nesouhlasné závazné stanovisko, neboť záměr by byl v rozporu s ochranou veřejného zájmu chráněných podle jiných právních předpisů.

Zákonodárce proto v ustanovení § 4 odst. 10 stavebního zákona účinné od 1. 1. 2021 stanovil, že pokud v případě uvedeném v odstavci 9 větě druhé nebyly splněny předpoklady pro vydání souhlasného závazného stanoviska bez podmínek, vydá nadřízený správní orgán nové závazné stanovisko, kterým se závazné stanovisko podle odstavce 9 ruší. Nové závazné stanovisko lze vydat do 6 měsíců od právní moci rozhodnutí, které bylo závazným stanoviskem podmíněno.

Závěr

Novela stavebního zákona a správního řádu účinná od 1. 1. 2021 přináší řadu změn v oblasti vydávání a přezkumu závazných stanovisek.

Do určité míry dochází k odstranění nejasností, které ohledně přezkumu závazných stanovisek nyní panují. Zároveň zavedením lhůt směřuje ke zrychlení povolovacích procesů.

Na druhou stranu ne všechny tyto změny lze jednoznačně označit za kladné, neboť umožnění přezkumu závazných stanovisek kdykoliv po jejich vydání nabourává dobrou víru stavebníka ve správnost úkonů učiněných správními orgány.

Zároveň je nutno se kriticky dívat i na umožnění přezkumu zákonnosti závazného stanoviska poté, co na jeho základě bylo vydáno konečné rozhodnutí ve věci (typicky územní rozhodnutí nebo stavební povolení). Neboť ani toto nepřispívá k právní jistotě stavebníka.

Dá se tedy očekávat, že správní soudy budou řešit situace vzniklé v souvislosti s touto novelou a dost možná vznikne nová judikatura, která opět přispěje, do již nyní bohaté sbírky rozhodnutí týkající se závazných stanovisek.

 

Článek byl zveřejněn na serveru Právní prostor

 

[1] Návrh na zrušení ustanovení odst. 3 věta první ve slovech „podle tohoto zákona“ v § 70 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění zákona č. 225/2017 Sb., a ustanovení odstavců 9, 10 a 11 v § 4 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 225/2017. Navrhovatel: Senátoři Parlamentu ČR, Valdštejnské náměstí 17/4, 118 01 Praha 1. Podáno: 22. 8. 2017. Dostupné z: https://www.usoud.cz/projednavane-plenarni-veci

[2] Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. In: 673. Sbírka zákonů: Parlament České republiky. Poslanecká sněmovna., VIII. volební období. Dostupné také z: https://www.psp.cz

[3] Zákon č. 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění do 31. 12. 2020.

[4] FRANKOVÁ, Martina. ZMĚNY V PRÁVNÍ ÚPRAVĚ OCHRANY PŘÍRODY PŘI UMISŤOVÁNÍ STAVEB A ZMĚNÁCH VYUŽITÍ ÚZEMÍ. ČESKÉ PRÁVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ. 2017, (3), 56-78. ISSN 1213-5542.

[5] Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění do 31. 12. 2020.

[6] MINISTERSTVO PRO MÍSTNÍ ROZVOJ ČR, Odbor stavebního řádu. Stanovisko odboru stavebního řádu Ministerstva pro místní rozvoj k přezkumu závazných stanovisek v režimu stavebního zákona [online]. Září 2019. Dostupné z: https://www.mmr.cz

[7]  Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2020, čj. 51 A 49/2019–8

[8] Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2020, čj. 10 A 73/2020–54

[9] Zákon č. 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění účinném od 1. 1. 2021.

[10] Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2021.

[11] Důvodová zpráva k zákonu č. 403/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Dostupné také z: https://www.psp.cz

Autor: Mgr. Jana Holcnerová

Seriál Územní plánování: 3. díl

Námitky a připomínky k územnímu plánu

Dnešní článek je již třetím v řadě našeho seriálu o územním plánování. Zatímco ve druhém dílu jsme Vám přiblížili, co to územní plán je, jaké jsou jeho funkce, jak probíhá proces jeho pořizování a ve stručnosti jsme též nastínili způsoby obrany proti územnímu plánu, dnes se budeme zabývat posledním zmíněným tématem podrobněji.

První část článku bude zaměřená na to, jakým způsobem se bránit proti novému územnímu plánu či jeho změně již v průběhu jeho pořizování a v části druhé se budeme věnovat i obraně proti již přijatému územnímu plánu či jeho změně.

Kdo se může proti vydání územního plánu či jeho změně bránit?

Proti územnímu plánu se může bránit prakticky každý subjekt. Zásadní rozdíl je ve formě, kterou tak může učinit a v návaznosti na formu pak i v tom, jakým způsobem bude k takovému úkonu pořizovatel územního plánu přistupovat.

Úprava obsažená v ustanovení § 52 odst. 2 a 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu („StavZ“ či „Stavební zákon“) rozlišuje dva různé prostředky, kterými lze proti návrhu územního plánu brojit, a to jsou námitky a připomínky. Zatímco námitky mohou vznést pouze taxativně vymezené subjekty, které jsou tímto návrhem dotčeny, uplatnit připomínky může každý. [1]

Stavební zákon ve svém ustanovení § 52 odst. 2 vyjmenovává osoby, které mohou podat námitky. Těmi jsou (i) vlastníci staveb a pozemků dotčených návrhem řešení, (ii) oprávněný investor, (iii) zástupce veřejnosti a (iv) osoby uvedené v ustanovení § 85 odst. 1 a 2 StavZ, a to k prvkům náležejícím regulačnímu plánu.

  • Vlastníci staveb a pozemků dotčených návrhem řešení

Prvním subjektem uvedeným ve výčtu subjektů oprávněných podat námitky proti návrhu územního plánu jsou vlastníci pozemků a staveb dotčených návrhem řešení.

Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu [2] je třeba pojem „dotčenosti“ vykládat šířeji nežli jen tak, že dotčeným vlastníkem může být pouze vlastník pozemků či staveb, na které přímo dopadá změna územního plánu.

Dotčeným vlastníkem tak může být i vlastník sousedních pozemků (tzv. mezující soused) a v některých výjimečných případech se může jednat i o vlastníka dalších pozemků a staveb, které s pozemkem či stavbou bezprostředně nesousedí (tzv. nemezující soused).

K tomu je třeba dodat, že pokud je vlastník pozemku či stavby dotčen například návrhem veřejně prospěšné stavby, není jeho možnost podávat námitky omezena pouze na konkrétní část územního plánu týkajícího se jeho dotčených nemovitostí, ale námitky se mohou týkat jakékoli části návrhu územního plánu, nebo i postupu při jeho zadání či zpracování [3].

  • Oprávněný investor

Oprávněný investor je další osobou způsobilou podat námitku. Definován je v ustanovení § 23a StavZ jako vlastník, správce nebo provozovatel veřejné dopravní nebo veřejné technické infrastruktury.

Oprávněný investor může také navíc podat žádost místně příslušnému krajskému úřadu, na základě které je pořizovatel územně plánovací dokumentace povinen informovat ho jednotlivě o úkonech při projednávání územně plánovací dokumentace. V žádosti zároveň oprávněný investor uvede, pro jaký okruh obcí je oprávněným investorem a zároveň uvede skutečnosti, které toto tvrzení potvrzují.

  • Zástupce veřejnosti

Třetím oprávněným subjektem je tzv. zástupce veřejnosti definovaný v ustanovení § 23 StavZ. Zástupcem veřejnosti může být fyzická i právnická osoba plně způsobilá k právním úkonům, která je zároveň zmocněná minimálně jednou desetinou občanů obce s méně než 2000 obyvateli nebo nejméně 200 občany příslušné obce, kteří uplatňují věcně shodnou připomínku (přesněji řečeno námitku) k návrhu územně plánovací dokumentace.

Tento institut posiluje postavení veřejnosti a poskytuje občanům obce možnost zapojit se efektivněji do procesu pořízení územního plánu než pouze připomínkou náležející každému z nich jako jednotlivci.

  • Osoby uvedené v § 85 odst. 1 a 2 StavZ

Od ledna 2018 je možné pořizovat územní plán s prvky regulačního plánu. Výčet prvků regulačního plánu, které mohou být obsažené za splnění zákonných podmínek v územním plánu, jsou uvedené v příloze č. 11 vyhlášky č. 500/2006 Sb., o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a způsobu evidence územně plánovací činnosti. Pro představu, prvkem regulačního plánu mohou být například podrobné podmínky pro umístění a prostorové uspořádání staveb veřejné infrastruktury.

Tato změna musela být promítnuta i do znění ustanovení § 52 StavZ. Toto ustanovení tak bylo rozšířeno o další osoby, které mohou uplatňovat námitky odkazem na ustanovení § 85 odst. 1 a 2 StavZ, který upravuje okruh účastníků územního řízení.

Obsah námitky či připomínky

Námitky a připomínky musí splňovat určité obsahové náležitosti. Musí z nich být patrno, kdo je činí, které věci se týkají a co se navrhuje.

Pokud se některá z výše uvedených osob rozhodne podat námitku k pořizovanému územnímu plánu, musí v ní navíc uvést (i) odůvodnění, (ii) údaje podle katastru nemovitostí dokladující dotčená práva a (iii) vymezení území dotčeného námitkou.

Rozhodujícím kritériem, dle kterého je podání obsahující výhrady proti návrhu opatření obecné povahy kvalifikováno jako připomínka či námitka dle stávající judikatury Nejvyšší správního soudu [4] není kvalita či obsahové náležitosti tohoto podání, nýbrž to, kdo výhrady vznesl. Pokud jsou tedy výhrady proti územnímu plánu vzneseny vlastníkem pozemků a staveb dotčených návrhem veřejně prospěšných staveb, veřejně prospěšných opatření a zastavitelných ploch, popřípadě zástupcem veřejnosti (§ 52 odst. 2 nového stavebního zákona), musí k nim být bez dalšího přistoupeno jako k námitkám.

Dále pak platí: „Všechny výhrady uplatněné navrhovatelem, jakožto privilegovanou osobou ve smyslu § 52 odst. 2 stavebního zákona, jsou proto námitkami a tak je nutno s nimi naložit. Týká se to i těch námitek navrhovatele, které směřují proti jiným částem územního plánu, než je vymezení zastavitelných ploch zahrnujících pozemky v jeho vlastnictví, tak i námitek navrhovatele mířících na proces pořizování územního plánu.“ [5]

Kdy je možné námitky či připomínky podávat?

Námitky a připomínky je třeba uplatnit do 7 dnů ode dne veřejného projednání návrhu územního plánu, jehož smyslem je seznámení veřejnosti s tímto návrhem nad rámec jeho znění vystaveného k nahlédnutí a vyložení dokumentace projektantem, a také již zmiňované shromáždění připomínek a námitek.  K později uplatněným námitkám a připomínkám se nepřihlíží.

Na možnost podat námitky a připomínky mají být oprávněné osoby upozorněny podle ustanovení § 52 odst. 3 (poslední věty) StavZ. Upozornění na tuto možnost může být uvedeno např. ve veřejné vyhlášce, kterou se veřejné projednání návrhu územního plánu oznamuje. [6]

Námitku nebo připomínku lze učinit i 7. den, tedy poslední den lhůty, a to v případě, že bude podána u věcně a místně příslušného orgánu nebo bude-li tento den poslána poštou.

V případě, že poslední den lhůty připadne na sobotu, neděli či svátek, je posledním dnem lhůty nejbližší pracovní den.

Jakým způsobem pořizovatel územního plánu s námitkami a připomínkami naloží?

Pořizovatel územního plánu bude postupovat rozdílně v případě námitek a v případě připomínek.

O námitkách rozhodne na základě návrhu pořizovatele zastupitelstvo příslušné obce, pro kterou je připravován územní plán. Tzv. rozhodnutí o námitkách musí obsahovat vlastní odůvodnění, které bude uvedeno i jako součást odůvodnění samotného územního plánu. Proti rozhodnutí o námitkách nelze podat odvolání.

Připomínky musí být zohledněny a vyhodnoceny, takové vyhodnocení je opět součástí odůvodnění územního plánu.

Na základě výsledků veřejného projednání návrhu a návrhu rozhodnutí o námitkách pořizovatel může návrh územního plánu upravit. V případě nepodstatné změny se dále pokračuje v procesu pořizování územního plánu. Pokud se ale jedná o úpravu podstatnou, je nutné zopakovat veřejné projednání návrhu územního plánu. Pokud dojde k opakovanému veřejnému projednání, mají oprávněné subjekty opět možnost uplatnit své připomínky a námitky.

Co když s přijatým řešením dotčená osoba nesouhlasí

V případě, že již došlo k přijetí územního plánu a osoba dotčená územním plánem s novým řešením nesouhlasí, nabízejí se tři možnosti řešení.

První možností je podání podnětu ke krajskému úřadu. Ten může (ale nemusí) na základě podnětu zahájit přezkumné řízení, ve kterém zjistí, zda je přijatý územní plán v souladu s právními předpis či nikoliv.

Druhou možností je podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy ve smyslu ustanovení § 101a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. O takovém návrhu rozhoduje příslušný krajský soud.

Návrh je oprávněn podat ten, kdo tvrdí, že byl vydáním opatření obecné povahy (tj. územním plánem), zkrácen na svých právech, a to do 1 roku ode dne nabytí jeho účinnosti.

Původně byla tato lhůta 3 roky, po novele soudního řádu správního, která souvisí s novelizací stavebního zákona účinnou od 1. 1. 2018, došlo k jejímu zkrácení. Touto novelou pak měl zákonodárce v úmyslu vyloučit možnost tzv. incidenčního přezkumu územního plánu.

Platí při tom, že návrh na incidenční přezkum opatření obecné povahy je oprávněn podat ten, kdo je současně oprávněn podat ve správním soudnictví žalobu nebo jiný návrh ve věci, ve které bylo opatření obecné povahy užito; tento návrh je třeba podat společně se žalobou proti rozhodnutí, nečinnosti nebo zásahu, tj. ve lhůtě pro společně podávanou žalobu.

Před účinností výše zmiňované novely přitom platilo, že návrh na incidenční přezkum lze podat bez ohledu na lhůtu uvedenou v § 101b odst. 1 s. ř. s. [7]

Nakonec však i judikatura [5], která vznikla až po zmiňované novele, dovodila, že: „…v případě „incidenční“ kontroly se lhůta podle § 101b odst. 1 s. ř. s. vůbec neužije.“ [8] I nyní je tedy možné podat návrh na zrušení územního plánu i po uplynutí 1 roku od jeho účinnosti, pokud je tento návrh spojen s žalobou nebo jiným návrhem ve věci, ve které bylo opatření obecné povahy užito (typicky tedy žaloba proti rozhodnutí o umístění stavby).

Dle dřívější rozhodovací praxe soudů bylo nutné, aby navrhovatel byl v procesu přijímání územního plánu aktivní a využíval zákonných prostředků, kterými může podobu územního plánu ovlivnit, již v průběhu jeho přijímání.

Dle stávající judikatury se soud může zabývat návrhem na zrušení územního plánu i v případě, že navrhovatel byl v procesu jeho přijímaní pasivní a nevyužil své možnosti uplatnit námitky a připomínky. Taková procesní pasivita navrhovatele přesto však jde k jeho tíži.

Dle rozhodovací praxe soudů totiž platí: „Jestliže navrhovatel nepodá proti napadenému opatření obecné povahy včas námitky ani připomínky (§ 172 odst. 4 a 5 správního řádu, resp. § 52 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu), může před správními soudy úspěšně namítat jen nedostatek pravomoci či příslušnosti odpůrce k vydání opatření obecné povahy nebo porušení kogentních předpisů chránících zásadní veřejné zájmy, které stěžejním způsobem předurčují proces přijímání a obsah opatření obecné povahy. Může jít jak o normy procesní (typicky porušení ustanovení upravujících proces přijímání územního plánu takovým způsobem, že tím odpůrce navrhovateli fakticky znemožnil nebo významně ztížil uplatnění jeho práva podat námitky nebo připomínky), tak i hmotněprávní (typicky porušení ustanovení chránících zájem na ochraně životního prostředí). Námitkami směřujícími do proporcionality přijatého řešení se správní soud při posuzování důvodnosti návrhu dle § 101d s. ř. s. nebude věcně zabývat, neboť nemůže poměřovat důležité veřejné zájmy s dotčenými právy jednotlivců v první linii tam, kde navrhovatel zůstal v procesu přijímání opatření obecné povahy pasivní.“ [9]

Krajský soud při přezkumu územního plánu vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době jeho vydání. V případě, že krajský soud dojde k závěru, že územní plán nebo jeho část je v rozporu s právními předpisy, územní plán nebo jeho část zruší. Proti rozhodnutí krajského soudu lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.

Poslední možností, jak se proti vydanému územnímu plánu bránit, je podání ústavní stížnosti. Dle stávající judikatury Ústavního soudu [10] však nelze podat ústavní stížnost přímo proti vydanému územnímu plánu, ale pouze proti soudnímu rozhodnutí, kterým byl územní plán přezkoumán.

Závěr

V tomto díle našeho seriálu o územním plánování jsme se zabývali prostředky obrany proti územnímu plánu, a to jak v průběhu jeho přijímání, tak i v momentě, kdy územní plán nabyde účinnosti.

V návaznosti na tento článek pak ve čtvrtém díle této série budeme řešit náležitosti návrhu na zrušení opatření obecné povahy, průběh přezkumu územního plánu soudem a dopady případného zrušení (změny) územního plánu.

Článek byl publikován na serveru Právní prostor

[1] rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007 č. j. 2 Ao 2/2007-73

[2] tamtéž

[3] rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009, čj. 1 Ao 1/2009-185

[4] rozsudek Nejvyšší správního soudu ze dne 28. 3. 2008, č.j. 2 Ao 1/2008-51

[5] rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23.9.2009, čj. 1 Ao 1/2009 – 185

[6] Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. Úkony pořizovatele spojené s veřejným projednáním územního plánu: Metodické doporučení [online]. 2. Praha, Brno, červen 2019 [cit. 2020-11-02]. ISBN 978-80-7538-217-7

[7] usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2016, čj. 5 As 194/2014-36

[8] rozsudek Nejvyššího právního soudu ze dne 15. 10. 2019, čj. 8 As 63/2019-40

[9] rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2020, čj. 6 As 270/2019 – 38

[10] nález Ústavního soudu III. ÚS 456/09 ze dne 21. 1. 2010

Autor: Mgr. Jana Holcnerová

Měníme zaběhnuté koleje, pomáháme zjednodušovat procesy a hájíme zájmy stavebníka.

Naši právníci zastupovali klienta – stavebníka před soudem ve věci nezákonného zásahu Generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru („GŘHZS“) při přezkumu závazných stanovisek.

Městský soud v Praze se zabýval výkladem ustanovení § 4 odst. 9 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákona a ustanovení § 149 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.

Dle našeho názoru se jedná o přelomový rozsudek, kdy v souladu s ním by odvolací orgány v územním řízení měly přehodnotit postup, při kterém zasílají všechna napadená závazná stanoviska k přezkumu nařízeným dotčeným orgánům, navzdory tomu, že odvolatelé nemají vůči stanoviskům žádné věcné námitky.

Rozsudek taktéž dává návod nadřízeným orgánům dotčených orgánů, jak postupovat v případě, že budou požádány o přezkum závazného stanoviska po uplynutí jednoho roku od vydání.

Tento rozsudek je tedy zcela zásadní pro sjednocení dalšího postupu odvolacích orgánů, orgánů přezkoumávajících závazná stanoviska a jsme přesvědčeni, že významně přispěje k ochraně stavebníka, jak uvádí i tisková zpráva Městského soudu v Praze.

Za zcela zásadní pak považujeme, že Městský soud v Praze při interpretaci ustanovení § 4 odst. 9 stavebního zákona dospěl k závěru, že jednoznačné znění tohoto ustanovení neumožňuje závazné stanovisko, na jehož základě stavební úřad rozhodl v prvním stupni, přezkoumat v odvolacím řízení po uplynutí jednoho roku od jeho vydání. Účelem této právní úpravy je posílení právní jistoty stavebníka.

Slovy Městského soudu: „Shrnuto to znamená, že po uplynutí jednoho roku od vydání závazného stanoviska zákon neumožňuje jeho přezkum orgánem nadřízeným toho správního orgánu, který závazné stanovisko vydal, a tento nadřízený správní orgán nemůže zákonnost nebo správnost závazného stanoviska posuzovat a rovněž není oprávněn se k zákonnosti a správnosti závazného stanoviska jakkoliv vyjadřovat; v případě, že se odvolací správní orgán ve stavebním řízení obrátí na nadřízený správní orgán s žádostí o přezkum závazného stanoviska, přestože roční lhůta od jeho vydání uplynula, nadřízený správní orgán odvolacímu může pouze sdělit, že nemá pravomoc zákonnost a správnost závazného stanoviska posuzovat.“

Dalším důležitým názorem vyjádřeným v rozsudku Městského soudu v Praze je, že pokud odvolatelé po seznámení se se stanoviskem doplněným až v odvolacím řízení uplatní pouze procesní námitky (např. že stanovisko nelze do odvolacího řízení doplnit), příp. neuplatní námitky žádné, odvolací orgán nemá doplněné stanovisko vůbec zasílat na přezkum.

 Opět slovy Městského soudu: „Odvolací stavební úřad následně postupoval chybně, když závazné stanovisko z roku 2019 předložil žalovanému k přezkumu postupem podle § 149 odst. 5 správního řádu. Jeho postup nebyl chybný proto, že by nově dodané závazné stanovisko pojmově nebylo možné v odvolacím řízení přezkoumat nadřízeným dotčeným orgánem, nýbrž proto, že odvolatelé k závaznému stanovisku z roku 2019 neuplatnili žádné věcné námitky. Omezili se jen na nedůvodnou námitku procesního charakteru, že nové závazné stanovisko nelze v odvolacím řízení použít, avšak s touto námitkou se měl vypořádat sám odvolací stavební úřad, neboť se nejedná o odbornou otázku požární bezpečnosti, kterou by měly řešit dotčené orgány. Odvolatelé sice uvedli, že žádají „o přezkoumání stanoviska HZS“, proti jeho obsahu ale nijak nebrojili.“

Zároveň v tomto rozsudku Městský soud v Praze potvrdil stávající rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu, dle které je možné doplnit stanovisko dotčeného orgánu i v rámci odvolacího řízení, a pokud odvolatelé vůči takovému stanovisku uplatní věcné námitky odborného charakteru, má GŘHZS povinnost stanovisko přezkoumat.

Městský soud k tomu konkrétně uvedl: „Dále se jeví, že totožný právní názor Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne 18. 4. 2018, č. j. 10 As 211/2017 – 47, bodu 15, kde uvedl, že „důvodem pro zrušení rozhodnutí nemůže být ani to, že revidovaná vyjádření a závazná stanoviska dotčených orgánů byla opatřena až v odvolacím řízení“.  právě citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu sice bohužel nevyplývá skutkový stav v dané věci, z předchozího rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2017, č. j. 45 A 21/2015 – 73, str. 11, se však zdá, že se jednalo o totožnou situaci jako ve věci nyní projednávané městským soudem, tedy že závazné stanovisko použité v prvostupňovém řízení bylo vydáno k neaktuální stavební dokumentaci a tato vada byla zhojena opatřením nového stanoviska v odvolacím řízení. …postup nebyl chybný proto, že by nově dodané závazné stanovisko pojmově nebylo možné v odvolacím řízení přezkoumat nadřízeným dotčeným orgánemprávní argumentace, o niž žalovaný svůj postup opřel, byla ve všech ohledech mylná…“

Plné znění rozsudku Městského soudu zde

I když byla žaloba formálně zamítnuta, nebylo to z důvodu, že by jednání GŘHZS bylo v souladu se zákonem, ale z důvodu procesního pochybení odvolacího orgánu. Dle našeho názoru je pravděpodobné, že v dalším podobném sporu by při neopakování pochybení odvolacího orgánu již soudy rozhodly ve prospěch žalobce (tj. že by konstatovaly nezákonný zásah GŘHZS) a GŘHZS by tak spor prohrálo i formálně.

Autor: Mgr. Jana Holcnerová

Odpovědnost obce za škodu způsobenou stavebníkovi v případě odvolání souhlasu k umístění stavebního záměru na pozemku obce podle § 184a stavebního zákona

Pokud podáváte žádost o vydání územního rozhodnutí a nejste vlastníkem pozemku nebo stavby a nejste-li oprávněni ze služebnosti nebo z práva stavby požadovaný stavební záměr nebo opatření uskutečnit, musíte spolu s žádostí doložit souhlas vlastníka pozemku nebo stavby (§ 184a odst. 1 SZ). V případě udělení souhlasu vlastníka pozemku podle zákona jde o situaci, kdy stavebník „obyčejné“ stavby chce stavět na pozemku jiného vlastníka, a proto je potřeba vždy nejprve doložit právo, které stavebníka ke zřízení stavby na tomto pozemku opravňuje. Bez doložení takového práva stavební úřad stavbu provést nepovolí, a to i v případě, že z hlediska zájmů chráněných předpisy veřejného práva jejímu povolení nic nebrání. Souhlas je vyžadován i v případě, že vlastníkem pozemku je obec. Tento souhlas má majetkoprávní občanskoprávní charakter. Jde o jednostranné právní jednání, na které dopadá úprava občanského zákoníku. V rámci udělení souhlasu dle § 184a SZ pak zpravidla dochází k uzavření konkludentní dohody se stavebníkem o výprose dle § 2189 a násl. OZ


Udělení či neudělení souhlasu vlastníka pozemku, kterým je obec, spadá do samostatné působnosti obce a soudy, potažmo stát, nemohou obcím nařizovat, jak mají v obdobných situacích postupovat a za jakých okolností mají souhlas se stavbou udělit. Je pouze na rozhodnutí obce, která se svým majetkem hospodaří, zda souhlas ke stavbě udělí. Nic na tom nemůže změnit ani skutečnost, že jde o pozemky ve vlastnictví obce, tedy sloužící obecnému užívání. Neudělení souhlasu vlastníka pozemku (obce) nelze považovat za zásah veřejné moci, neboť jde o výkon vlastnického práva. V rámci probíhajícího stavebního řízení totiž obec při vyjadřování se k umístění stavby na jejím pozemku nevystupuje jako orgán veřejné moci, ale jako účastník stavebního řízení.


Přesto i v případech, kdy obec vystupuje jako účastník soukromoprávního vztahu, který se řídí právními předpisy z oblasti soukromého práva, nelze jeho postavení bez dalšího ztotožňovat s postavením jednotlivce. I v takových vztazích obec nedisponuje skutečně zcela autonomní vůlí a její jednání se musí vždy řídit zákonem. Při hodnocení právních jednání činěných územně samosprávnými celky, a to i pokud vystupují v soukromoprávních vztazích, bude důkladněji bráno na zřetel, zdali je jejich postup souladný se zákonem, předvídatelný či nediskriminační.


Byť nelze zcela vyloučit variantu, že soudy mohou dospět k závěru, že postup obce v konkrétním případě odvolání souhlasu byl svévolný, nepředvídatelný, v rozporu s principem poctivosti a prevenční povinnosti a že k odvolání souhlasu nebyl dán žádný racionální důvod a že je tedy obec za škodu způsobenou odvoláním souhlasu odpovědná (např. za škodu související se zhotovením projektové dokumentace), soudy se k takovému úsudku uchýlí spíše výjimečně. Stavebník musí dopředu počítat s tím, že předmětný souhlas může obec kdykoliv odvolat (a to i bez udání důvodů) a je tedy především na stavebníkovi, aby si zavčasu opatřil silnější právní důvod k užívání dotčeného pozemku.

Závěrem je nutné zdůraznit, že odvolání souhlasu uděleného ze strany obce k umístění stavebního záměru podle § 184a SZ bez udání důvodu samo o sobě nemravné není, neboť obec tím jen realizuje výkon svého vlastnického práva k pozemku stejně jako jiní vlastníci.

Autor: Gabriela Balská

Náhrada škody a Covid 19

Opatření přijatá v souvislosti s pandemií měla velké dopady na malý i velký business. Konkrétní výpočet škod a žádost o náhradu jsou ale složitější operací, kterou se pokusíme ozřejmit v několika bodech. V případě potřeby nás neváhejte kontaktovat, rádi Vám pomůžeme a zkonzultujeme další postup.


Právní rámec přijatých vládních opatření je dán zákonem č. 240/2000 Sb., Zákon o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon). Stěžejním bodem veškerých úvah o tom, zda jsou jednotlivci oprávněni nárokovat škodu jim vzniklou v době nouzového stavu, je § 36 krizového zákona, který dle svého výkladu předpokládá zřejmou objektivní (bez ohledu na zavinění) odpovědnost státu za škodu způsobenou přijatým krizovým opatřením.

Jednatelé, členové představenstva a další osoby v obdobném postavení mají zákonnou povinnost postupovat vůči společnosti s péčí řádného hospodáře, tedy zejména se snažit, aby společnosti nevznikla škoda a případně tuto škodu vymáhat. Škodu je nutné uplatnit do 6 měsíců od okamžiku, kdy se o ní poškozený dozvěděl, a to i v případě, že škoda stále narůstá. V takovém případě doporučujeme předběžně uplatnit částečný nárok za uplynulé období a případnou další škodu nárokovat dodatečně, aby nedocházelo k prekluzi starší části nároku. Lhůta k uplatnění škody tak stále běží a je nutné jednat včas.

Každý žadatel bude muset nejenom konkrétní škodu vyčíslit, ale zároveň prokázat. Pro určení oprávněnosti nároku tak budou důležité tři základní aspekty:

  • Potenciální škoda musela vzniknout v příčinné souvislosti s přijatým opatřením.
  • Škodu si poškozený nezpůsobil sám.
  • V poslední řadě pak půjde o vyčíslení a prokázání škody. Právě tato otázka bude středobodem veškerých potenciálních nároků. Její zodpovězení je však složitější, než by se mohlo na první pohled zdát.

Za dobu účinnosti krizových opatření vlády ČR bude nutné uplatnit škodu v režimu krizového zákona, a naopak po dobu účinnosti mimořádných opatření ministerstva zdravotnictví je tento nárok nutné uplatnit dle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

Autor: Ondřej Růžička

Novela zákona o obchodních korporacích

Novela Zákona o obchodních korporacích přináší změny, které se týkají prakticky všech právnických osob. Jak ovlivní život podnikatelů a jak se na změny připravit?  Problematiku rozebrala Klára Biskupová a Václav Havlík v následujícím článku a podcastu Právní echo.


Několik let po nabytí účinnosti čeká zákon o obchodních korporacích rozsáhlá novelizace. Novinky v zákoně mají přinést především vyjasnění aplikačních problémů, snížení regulace obchodních korporací a usnadnění jejich procesů. Důležité změny se konkrétně týkají například koncepce fungování monistické struktury a.s., regulatorní zátěže podnikatelů nebo transparentnosti organizačních struktur kapitálových společností a družstev.

Zákon dne 29. 1. 2020 podepsal prezident, účinnost novely byla odložena na 1. 1. 2021. Zaváděné změny vyžadují úpravy zakladatelských právních jednání obchodních korporací. Ty budou povinny je nové úpravě přizpůsobit a doručit je do sbírky listin nejpozději do 1. 1. 2022. V případě, že tak neučiní ve lhůtě a ani na následnou výzvu soudu, může dojít až k jejich zrušení.

1. Změna koncepce fungování monistické struktury a.s. [1]

V současnosti je v ČR koncepce fungování monistické struktury akciových společností problematická, jelikož se jedná spíše o hybridní formu než o tradiční monistickou strukturu. V tradiční monistické struktuře je jediným obligatorně zřizovaným orgánem tzv. správní orgán, který kombinuje prvky výkonné a kontrolní působnosti. V monistické struktuře v ČR však musí být v současnosti obligatorně zřízena správní rada jako správní orgán (určuje základní zaměření obchodního vedení společnosti a dohlíží na jeho řádný výkon) a statutární ředitel jako orgán statutární a výkonný (má na starosti věci obchodního vedení). Dosavadní nastavení českého systému bylo oproti jiným zákonným úpravám ojedinělé.

V reakci na tento stav se tak ruší obligatorní orgán statutárního ředitele. Správní rada tak bude nově vedle valné hromady jediným dalším obligatorně zřizovaným orgánem, a bude odpovědná za obchodní vedení společnosti i za dozor nad činností společnosti. Z hlediska zákona do sebe tedy dosavadního statutárního ředitele pohlcuje. Nic však v praxi nebrání vytváření dalších, neformálních orgánů, které zákon nepředpokládá.

Pro výkon působnosti správní rady bude platit, že se řídí zásadami a pokyny schválenými valnou hromadou, pokud jsou v souladu s právními předpisy. Ohledně pokynů do obchodního vedení budou platit dosavadní pravidla, tedy že člen správní rady bude moci požádat nejvyšší orgán obchodní korporace o udělení pokynu týkajícího se obchodního vedení, který ho však nebude zbavovat povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře.

Správní rada akciové společnosti by měla mít podle novely tři členy, neurčí-li stanovy vyšší počet. Pro akciové společnosti s jediným akcionářem je stanovena výjimka, kdy je připuštěna i jednočlenná správní rada.[2]

2. Zvýšení transparentnosti organizačních struktur kapitálových společností

Novela počítá s tím, že právnická osoba, která je členem voleného orgánu kapitálové společnosti, za sebe musí zmocnit jedinou konkrétní fyzickou osobu, která ji bude zastupovat[3]. Nově nebude postačovat, že tato osoba je jednatelem právnické osoby, která má být jmenována. Novela počítá s tímto stanovením zástupce jako s nutnou podmínkou k zápisu právnické osoby jakožto člena do voleného orgánu.

K nedodržení této povinnosti se vážou přísné sankce – pokud do tří měsíců od vzniku funkce ve voleném orgánu nebude zástupce zmocněn a nebude zapsán do obchodního rejstříku, funkce ze zákona zanikne[4].

Dále se také stanovuje, že zástupce právnické osoby, která je členem orgánu obchodní korporace nahradí způsobenou újmu obchodní korporaci společně a nerozdílně s právnickou osobou, kterou zastupuje[5]. Tímto zde dochází k propojení koncepce souběžné odpovědnosti fyzických a právnických osob tak, jak ji pojímá trestní právo.

Důvodem této úpravy je, že v praxi vznikaly netransparentní řetězovité struktury právnických osob, ve kterých nebylo možné jednoznačně identifikovat odpovědné fyzické osoby.

 3. Zjednodušení zakládání společností

Základní kapitál s.r.o. do 20 tis. Kč se nebude muset splácet na zvláštní účet v bance.[6] Postačí splacení jiným způsobem, např. v hotovosti správci vkladu, kterým může být notář nebo i jeden ze zakladatelů. O splacení vkladu správce pouze vydá potvrzení, které bude podkladem pro zápis společnosti do obchodního rejstříku.

Český právní řád tímto transponuje evropskou legislativu[7], která zavádí pro členské státy jednotná pravidla pro vytváření společností online, online zápis poboček do rejstříku a online ukládání listin a údajů. Zjednodušení se tedy dočkáme v celé Unii.

Součástí této novely zatím nebylo (ale má být v nejbližší době transponováno) zavedení alternativní možnosti založit společnost plně online (tzn. vyloučení nutné osobní přítomnosti zakladatelů u notáře; online sepsání zakladatelských dokumentů, splacení základního kapitálu, vyřízení podnikatelského oprávnění). Směrnice také stanovuje časové limity, podle který má procedura založení společnosti trvat nejvýše 5 dnů, pokud je zakladatelem fyzická osoba, která využívá připravené vzory, v ostatních případech nejvýše 10 dnů. Transpozicí této směrnice má také dojít k propojení českého obchodního rejstříku s ostatními evropskými rejstříky. Má se tak stát prostřednictvím BRIS – Business Registers Interconnection System.

4. Vypuštění údajů ze zakladatelského jednání

Novela zjednodušuje vypuštění údajů, které musí být součástí zakladatelského právního jednání při založení společnosti, když stanoví, že vypuštění těchto údajů se nepovažuje za změnu společenské smlouvy či stanov (takové údaje jsou např. určení ceny nepeněžitých vkladů, přibližná výše nákladů na založení společnosti, určení členů orgánů společnosti a správce vkladů[8]). Novela dále připouští, aby stanovy svěřily rozhodnutí o vypuštění těchto údajů ze společenské smlouvy do působnosti statutárního orgánu[9].

Dosud panovaly výkladové nejasnosti, zda se jedná o změnu či ne, od čehož se odvíjela otázka způsobu přijetí takové změny a bylo třeba vypuštění provádět notářským zápisem.

5. Faktický výkon funkce člena voleného orgánu

Pravidla o zákazu konkurence, péče řádného hospodáře a střetu zájmů a jejich následcích se použijí na osobu, která se fakticky nachází v postavení člena voleného orgánu i když jím fakticky není[10]. V tomto případě se jedná o uzákonění výkladu Nejvyššího soudu, který toto dovodil při svém rozhodování[11].

V praxi se jedná o situace, kdy např. odvolaný jednatel dále vystupuje „jménem společnosti“ nebo naopak v případě osoby, která do své funkce ještě zvolena nebyla. Dále se může obecně jednat o osobu, v souladu s jejímiž příkazy či instrukcemi jsou členové řídících orgánů společnosti navyklí jednat[12].

6. Smlouva o výkonu funkce člena voleného orgánu

Mění se důsledky, které nastanou při neschválení smlouvy nejvyšším orgánem kapitálové společnosti. V současnosti se zákon o důsledcích přímo nezmiňuje a dovozuje se jen její relativní neplatnost, která ovšem musí být namítnuta do doby jejího vyslovení soudem zůstává smlouva v platnosti.

Novela proto výslovně stanovuje, že bez schválení nejvyššího orgánu nenabývá smlouva o výkonu funkce účinnosti. Jakmile je smlouva o výkonu funkce schválena, stává se účinnou ke dni jejího uzavření, nebo ke dni vzniku funkce člena voleného orgánu, podle toho, který z těchto dnů nastal později. Pravidlo je dispozitivní.

7. Pravidla rozdělení zisku

Obecná pravidla[13] se mají vztahovat nejen na podíl na zisku, ale i na podíl na jiných vlastních zdrojích. Výslovně bude stanoveno, že na základě účetní závěrky lze rozdělit zisk a jiné vlastní zdroje do konce účetního období následujícího po účetním období, za něž byla účetní závěrka sestavena. Toto pravidlo již dříve dovodil Nejvyšší soud[14].

Na společnost budou kladeny vyšší nároky, co se týče prověřování, zda vyplacení zisku a jiných vlastních zdrojů nemůže být v rozporu s jakýmkoliv zákonem[15] (dosud měly ověřovat soulad pouze se ZOK).

8. Rozhodování per rollam

Zákon dosud vyžadoval pouze, aby při hlasování per rollam o věci, o které by jinak bylo třeba vyhotovovat veřejnou listinu, byla vyjádření hlasujících opatřena podpisy s úředním ověřením.[16] Vzhledem k tomu, že tento postup není v souladu s evropskými předpisy, dochází ke změně v tom smyslu, že formu veřejné listiny musí mít návrh rozhodnutí per rollam a společníkům se rozesílá její kopie. Vyjádření hlasujícího musí mít nadále ověřený podpis.

V praxi tedy bude přijetí rozhodnutí, které vyžaduje notářský zápis vyžadovat dvoufázový postup přijetí. V první fázi bude vyhotoven notářský zápis o návrhu rozhodnutí per rollam, jehož kopie bude rozeslána hlasujícím a ti se k navrženému rozhodnutí vyjádří s ověřenými podpisy. V druhé fázi předloží osoba, která návrh společníkům rozeslala, notáři potřebné listiny a jiné podklady, aby mohl v dalším notářském zápisu ověřit přijetí rozhodnutí.

9. Neaktivní společnosti

Novela se snaží řešit problematiku ekonomicky neaktivních společností, existujících jen formálně a dle Ministerstva spravedlnosti jsou tak zneužitelné k podvodnému jednání, při kterém vystupují jako „bílí koně“.

Pokud společnost dvě po sobě jdoucí účetní období nezaloží do sbírky listin účetní uzávěrku a neučiní tak ani po vyzvání rejstříkovým soudem, a zároveň nebude možné ji kontaktovat, soud přistoupí k zahájení řízení o zrušení obchodní společnosti bez likvidace[17].

10. Zákaz konkurence

Zákaz konkurence[18] nebude tak rigidní. Skrz společenskou smlouvu se bude možné libovolně odchýlit od zákonné úpravy. Povinnosti péče řádného hospodáře, pravidla o střetu zájmů a zásada loajality dotčena nebudou.

11. Plánované změny, které nebyly přijaty

Novela měla zavést důležité změny ve fungování osobních společností, které ale neprošly legislativním procesem.

Novela měla zavést institut dovolání se neplatnosti usnesení nejvyššího orgánu osobní společnosti, který měl být podobný jako u ostatních obchodních korporací. Dále bylo zamýšleno umožnit převádět podíly ve veřejné obchodní společnosti bez nutnosti změny stanov[19]. Ty se měly změnit v důsledku převodu podílu, ke kterému je potřeba souhlas všech společníků. Nakonec měl být také v úpravě komanditní společnosti zrušen institut komanditní sumy[20]. Ani jedna z těchto změn však není součástí finálního textu novely.


[1] § 116 ZOK ve znění dle návrhu zákona č. 33/2020 Sb., Sněmovní tisk 207

[2] § 129 ZOK ve znění dle návrhu zákona č. 33/2020 Sb., Sněmovní tisk 207

[3] § 199, § 451, § 459, § 710 ZOK

[4] § 104 a nově vložený § 105a zák. č. 304/2013 Sb., Zákon o veřejných rejstřících („ZVR“)

[5] Dosavadní § 175 odst. 3 resp. § 419 odst. 2 ZOK

[6] § 34 odst. 1 ZOK

[7] 29 Cdo 4284/2007 a 27 Cdo 3885/2017-138

[8] § 34 odst. 3 ZOK

[9] § 62 ZOK

[10] Rozhodnutí č. 29 Cdo 4095/2016 ze dne 29. 3. 2017

[11] Tzv. stínový vedoucí – pojem anglického práva v této souvislosti reflektovaný v české judikatuře

[12] 146 odst. 2 resp. § 250 odst. 3 ZOK

[13] § 146 odst. 3 resp. § 250 odst. 4 ZOK

[14] § 23 ZOK

[15] Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1151

[16] § 46 odst. 3 ZOK

[17] § 46 odst. 8 ZOK

[18] § 46 odst. 4 ZOK

[19] § 456 zák. č. 90/2012 Sb., zákon o obchodník korporacích („ZOK“)

[20] § 457 ZOK

 

Výběr dosud aktuálních podpůrných vládních opatření v souvislosti s pandemií Covid 19

Vzhledem k množství opatření, které vláda vytvořila během posledních měsíců, jsme sepsali jednoduchý seznam dosud aktivních vládních balíčků, které je možné čerpat. V případě nejasností či právní pomoci nás neváhejte kontaktovat.

Liberační balíček II[1]. Program, kterým se podnikatelům promíjí červnové zálohy na daň z příjmů fyzických a právnických osob. Zavádí institut zpětného působení daňové ztráty, posunuje termín pro podání daňového přiznání k dani z nabytí nemovitých věcí, promíjí daň z přidané hodnoty u zboží, které je dodáno bezúplatně, řeší příslušenství silniční daně aj.

Program Antivirus A a B[2]. Jde o finanční kompenzace pro zaměstnavatele, kterým současná situace znemožnila přidělovat práci zaměstnancům z důvodu nařízení karantény či péči o dítě u významné části zaměstnanců, kteří prokáží, že nemohou vyrábět z důvodu omezení dostupnosti nezbytných vstupů nebo že důvodem přerušení činnosti firmy je omezení poptávky po jejích výrobcích či službách. Oba dva režimy programu byly prodlouženy do 31. 8. 2020.

Záruka COVID Plus[3]. Jde o program na poskytnutí záruk za splácení úvěrů tuzemských vývozců, výrobních a obchodních podniků na provoz, pracovní kapitál, inovace a zkvalitnění výroby. Je v gesci Exportní garanční a pojišťovací společnosti (EGAP), do níž byl na krytí těchto záruk schválen mimořádný vklad ve výši 4 mld. Kč. Cílem programu je posílit likviditu velkých, exportně orientovaných podniků. Firmy o záruky mohou žádat přes své banky.

Program COVID III[4]. ČMZRB v něm ručí za úvěry od komerčních bank. Nová legislativa EU umožňuje jednodušší mechanismus, podnikatel bude jednat pouze se svou bankou. Na program bude alokováno 150 miliard korun, to znamená, že ČMZRB bude moci zaručit úvěry až v objemu 500 miliard korun a podpořit tak kolem 150 000 OSVČ a podniků zaměstnávajících až 500 zaměstnanců. Plnění ze záruky na krytí ztrát portfolia dané banky je omezeno na 30 % celkové výše úvěrů.

Odklad plateb nájemného. Nájemcům-podnikatelům je umožněno odložit nájemné o 3 měsíce do 30.6., pokud podnikatel doloží, že není schopen splácet. Na základě toho nesmí do 31. 13. 2020 dostat výpověď z nájemného z důvodu dlužného nájemného.

Program COVID – Nájemné[5]. Jde o dotační program, jehož záměrem je přispět podnikatelům na úhradu nájmů z provozovny. Podle něj stát formou dotace hradí nájemcům polovinu z celkového nájemného za duben až červen 2020. Podpora je v souladu s evropskými pravidly maximálně 10 milionů korun, nájemce mj. musí dodat potvrzení od pronajímatele o poskytnutí 30% slevy z nájmu. Nájemce tedy hradí 20 % z nájemného, 50 % přispívá stát.

Autoři: František Sedláček a Václav Havlík

Seriál Územní plánování: 2. díl

V úvodním dílu našeho seriálu o územním plánování jsme se věnovali jeho cílům a úkolům. Zároveň jsme si stručně představili instituty a nástroje, které se k naplňování cílů a úkolů územního plánování používají.

Tématu se věnujeme i v našem podcastu.


Funkce a procesy územního plánu

V dnešním díle na ten první navážeme a budeme se podrobněji věnovat územnímu plánu, který považujeme za stěžejní územně plánovací dokument. Porozumět tomu, jakým způsobem vzniká, co upravuje a co z něj mohu jako vlastník pozemku či zájemce o koupi pozemku vyčíst, je dle našeho názoru velmi důležité.

Dnešní článek přinese odpovědi na to, co to územní plán je, jaké jsou jeho funkce, jak probíhá proces jeho pořizování, ve stručnosti též nastíníme způsoby obrany proti územnímu plánu.

Co je to územní plán?

Územní plán („ÚP“) je právně závazný dlouhodobý koncepční dokument vydávaný pro celé území určité obce a je jedním ze základních nástrojů územního plánování, který slouží k usměrňování územního rozvoje a k naplňování cílů a úkolů územního plánování, jimiž jsme se zabývali v minulém dílu. Právní úprava ÚP je obsažena v zákoně č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu („stavební zákon“), konkrétně v ustanovení § 43 a následující.

Funkce územního plánu

ÚP slouží jako nástroj realizace místních záměrů, řeší otázky územního rozvoje dané obce s přihlédnutím ke stavu, podmínkám a možnostem území a jeho prostřednictvím obec určuje plošné a prostorové uspořádání svého území.

Pomocí ÚP dochází k určení zastavěného území, vymezení ploch a koridorů a stanovení podmínek pro využití těchto ploch a koridorů, kterými jsou například zastavitelné plochy nebo plochy určené pro veřejně prospěšné stavby a opatření. Toto vymezení je zásadní z hlediska rozvoje, přípustnosti změn v území a pro rozhodování v území, zejména pro vydávání územních rozhodnutí.

ÚP je ze své podstaty konkrétnější, než PÚR a ZÚR, na druhou stanu však nesmí být natolik konkrétní, aby suploval roli realizačních nástrojů, zejména územního rozhodnutí.[1] To je odrazem jednoho z principů územního plánování, kterým je princip návaznosti jednotlivých nástrojů územního plánování, který spočívá v „postupné(m) nalézání a zpřesňování řešení od zjištění potřeby určité změny v území a stanovení jejího nadmístního významu v ZÚR, přes navazující koncepční řešení a stanovení hlavních podmínek v komplexních souvislostech v ÚP, až po stanovení podrobných podmínek umístění, prostorového uspořádání a detailní ochranu veřejných zájmů v územním rozhodnutí nebo v regulačním plánu nahrazujícím územní rozhodnutí.“[2]

Pořízení územního plánu

V procesu územního plánování dochází k vážení řady zájmů soukromých i veřejných a výsledkem toho musí být rozhodnutí o upřednostnění některých zájmů před jinými při zachování právem předvídané proporcionality a ochrany základních práv před svévolnými a excesivními zásahy. Rozhodnutí o distribuci zátěže v rámci určitého území při zachování výše zmíněných zásad je politickou diskrecí konkrétního zastupitelského orgánu územní samosprávy a vyjadřuje realizaci práva na samosprávu daného územního celku. [3]

Pořizování územně plánovací dokumentace je projevem veřejného zájmu na základním cíli územního plánování, tedy udržitelném rozvoji území. V případě obce je tedy stěžejním cílem územního plánování rozvoj jejího území, a proto je rozhodování v procesu územního plánování svěřeno do samostatné působnosti obcí.

Výstupy rozhodování v procesu územního plánování „(tedy i schválený návrh územního plánu) tak představují konkrétní podobu veřejného zájmu na prostorovém a funkčním využití území obce, na podobě její infrastruktury, na jejím dalším rozvoji atd. Jsou výsledkem konsensu, na němž se usnesli jednotliví zastupitelé reprezentující různé skupinové i individuální zájmy obyvatel obce. Nelze jistě rozumně předpokládat, že tento konsensus představuje optimální (maximálně racionální) řešení, s nímž jsou srozuměny všechny osoby, kterých se dotýká… Z tohoto důvodu je celý proces pořizování územně plánovací dokumentace podroben právní reglementaci, a to zejména stavebním zákonem a jeho prováděcími předpisy.“[4]

Zadání ÚP

Pořízení ÚP pro obec není povinné a o jeho případném pořízení rozhoduje zastupitelstvo obce dle ustanovení § 6 odst. 5 písm. a) stavebního zákona v samostatné působnosti.

K pořízení dochází buď z vlastního podnětu zastupitelstva obce nebo na návrh. Navrhovatelem může být orgán veřejné správy, občan obce, fyzická či právnická osoba, která má vlastnická nebo obdobná práva k pozemku nebo stavbě na území obce nebo oprávněný investor.

Na základě rozhodnutí zastupitelstva o pořízení ÚP pořizovatel, kterým je příslušný obecní úřad, spolu s určeným členem zastupitelstva („určený zastupitel“) zpracuje návrh zadání ÚP, ve kterém stanoví jeho základní cíle a požadavky.

Zadání ÚP se zpracovává s využitím odborných podkladů. Patří mezi ně územně analytické podklady, doplňující průzkumy, rozbory a územní studie, oborové studie a různé rezortní podklady. [5]

Hotový návrh zadání ÚP pořizovatel zašle dotčeným orgánům, sousedním obcím a od tohoto okamžiku mohou tyto subjekty uplatnit do 30 dnů svá vyjádření k návrhu.

Ve lhůtě 30 dní od doručení KÚ uplatňuje stanovisko, ve kterém stanovuje, zda ÚP vyžaduje vyhodnocení vlivů na životní prostředí dle ustanovení §10i zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí. „Stanovisko dle § 10i odst. 2 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí vydávané k návrhu zadání územního plánu je obdobným procesním institutem jako závěr zjišťovacího řízení dle § 10d zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, v němž je příslušný orgán povinen uvést důvody, pro které není posuzování koncepce dle tohoto zákona požadováno.“ [6]

Zadání návrhu ÚP může v odůvodněných případech nebo z podnětu dotčeného orgánu obsahovat požadavek na zpracování variantního řešení.

Veřejnosti pořizovatel doručí návrh zadání ÚP veřejnou vyhláškou, kdy do 15 dnů může každý k návrhu uplatnit své připomínky. Návrh zadání ÚP pořizovatel na základě přijatých vyjádření a připomínek upraví a poté upravený návrh předloží zastupitelstvu obce ke schválení.

Návrh ÚP

Na základě schváleného návrhu zadání dochází již k samotnému zpracování návrhu ÚP. Návrh ÚP rozpracovává základní teze obsažené v zadání ÚP do konkrétních ploch s návrhem regulativů. [7] Návrh ÚP nemusí být totožný s obsahem schváleného zadání, ale musí ze schváleného zadání vycházet.

V procesu tvorby ÚP se nejdříve uskuteční tzv. společné jednání o návrhu, kterého se účastní dotčené orgány, krajský úřad či sousední obce. Pořizovatel spolu s určeným zastupitelem po skončení společného jednání o návrhu vyhodnotí výsledky a případně zajistí upravení návrhu ÚP.

Veřejné projednání ÚP

Po této fázi již nastává veřejné projednání návrhu ÚP („veřejné projednání“). Oznámení o konání veřejného projednání doručuje pořizovatel opět veřejnou vyhláškou. Zároveň je jednotlivě přizvána obec, pro kterou se ÚP pořizuje, dotčené orgány, krajský úřad a sousední obce.

Při nedodržení tohoto postupu, tedy pokud by „vyhodnocení nebylo zveřejněno a projednáno s veřejností, zpravidla to způsobuje vadu, která znamená, že opatření obecné povahy nebylo vydáno zákonem stanoveným způsobem (§ 101d odst. 2 soudního řádu správního). Vydaný územní plán je třeba v důsledku takové vady zrušit.“ [8]

Smyslem veřejného projednání je jednak seznámení veřejnosti s návrhem nad rámec jeho znění vystaveného k nahlédnutí a vyložení dokumentace projektantem, jednak shromáždění připomínek a námitek. Nad zákonné vymezení obsahu veřejného projednání lze v jeho konání spatřovat možnost k vyloučení pochybností, nepochopení, vysvětlení problémů plynoucích z připomínek a námitek. [9]

Veřejná projednání jsou jedním z nejčastějších (a také ze zákona povinných) způsobů zapojení veřejnosti do environmentálních plánovacích procesů. Zároveň se jedná o fázi důležitou z hlediska ochrany veřejných zájmů a vlastnických práv.

Do veřejného projednání je možné se se zapojit dvojím způsobem. A to buď formou námitek, které mohou uplatňovat vlastníci dotčených nemovitostí či formou připomínek, které může uplatnit kdokoliv ze široké veřejnosti.

Výsledky veřejného projednání jsou pořizovatelem ve spolupráci s určeným zastupitelem vyhodnoceny. S ohledem na veřejné zájmy je zpracován návrh rozhodnutí o námitkách a návrh vyhodnocení připomínek uplatněných k návrhu ÚP.

Různé intenzitě zájmu na podání těchto dvou prostředků pak odpovídá následný rozdílný způsob vypořádání se s nimi. V případě připomínek postačuje vyhodnocení, u námitek zákon předpokládá vydání samostatného rozhodnutí. [10] Na druhou stranu však NSS říká, že nelze dovodit, že by bylo možné či snad správné se připomínkami zabývat toliko formálně a odmítnout je toliko obecnými frázemi, aniž by se zohlednila jejich podstata. [11]

Rozhodnutí o námitkách je dle správního řádu součástí odůvodnění samotného OOP. „Rozhodnutí o námitkách naplňuje formální znaky správního rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí o námitkách proto musí splňovat požadavky kladené na odůvodnění jakéhokoli jiného správního rozhodnutí… musí obsahovat důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.“ [12]

Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu navíc vyplývá, že z odůvodnění správního rozhodnutí musí být rovněž zřejmé „… proč správní orgán považuje námitky účastníka řízení za liché, mylné nebo vyvrácené, a proč považuje skutečnosti namítané účastníkem řízení za nerozhodné a nesprávné. Pouze za naplnění těchto kritérií je možno rozhodnutí správního orgánu považovat za přezkoumatelné a přesvědčivé. Naopak, pokud odůvodnění rozhodnutí tato kritéria nenaplňuje, jen stěží lze uvažovat o rozhodnutí přezkoumatelném, přičemž nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu (ať již z důvodu nesrozumitelnosti či nedostatku důvodů) způsobuje závažnou procesní vadu, která může mít vliv na zákonnost takového rozhodnutí.“ [13]

Po skončení veřejného projednání opět pořizovatel ve spolupráci s určeným zastupitelem vyhodnotí uplatněné námitky a připomínky, a pokud je to nezbytné, zajistí úpravu návrhu ÚP.

Výsledkem vyhodnocení mohou být tři způsoby úpravy návrhu ÚP. Prvním z nich je běžná úprava, která je svojí povahou nemateriální, nezasahuje do práv subjektů oprávněných podat námitku ani do zvláštními zákony chráněných veřejných zájmů.[14] Druhý možný způsob úpravy je úprava podstatná. V takovém případě je nutno v rozsahu provedených úprav ÚP a úpravy vyhodnocení vlivů na životní prostředí opakovat veřejné projednání.

Možná je i varianta přepracování návrhu ÚP. Tato situace posouvá celý proces pořizování ÚP do fáze zpracování pokynů pro zpracování návrhu a celý proces vč. stanovisek krajského úřadu a dotčených orgánů se opakuje.

V průběhu celého procesu od pořizování ÚP přes jeho návrh, veřejné projednání až po samotné vydání, by mělo docházet k průběžnému přezkoumávání návrhu ÚP. Pořizovatel by měl hledět na soulad ÚP s PÚR a ZÚR, s cíli a úkoly územního plánování a přezkoumávat jej v souladu s požadavky stavebního zákona, jeho prováděcích předpisů, s požadavky zvláštních předpisů a se stanovisky dotčených orgánů vydaných na základě těchto zvláštních právních předpisů.

Vydání ÚP

V závěrečné fázi již pouze pořizovatel předloží zastupitelstvu obce návrh na vydání ÚP s jeho odůvodněním a zastupitelstvo obce může následně ÚP vydat poté, co ověří soulad návrh na vydání ÚP včetně jeho odůvodnění s PÚR, ZÚR a se stanovisky dotčených orgánů, návrh pořizovateli vrátit k přepracování či návrh zamítnout.

Invicta_advokáti_článek

Forma územního plánu

Z formálního hlediska je ÚP vydáván ve formě opatření obecné povahy („OOP“) podle části šesté zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu („správní řád“). Proces vydávání ÚP i jeho náležitosti s přihlédnutím k jeho povaze (OOP) řídí správním řádem. OOP je správním aktem s konkrétně určeným předmětem (vztahuje se tedy k určité konkrétní situaci) a s obecně vymezeným okruhem adresátů.

Z právní formy OOP vyplývají některé další požadavky na formální náležitosti územně plánovací dokumentace. OOP tak na základě ustanovení § 173 odst. 1 správního řádu musí obsahovat odůvodnění. V případě absence odůvodnění je OOP zatíženou procesní vadou a musí být pro nepřezkoumatelnost zrušeno. Součástí odůvodnění je zároveň rozhodnutí o námitkách dotčených vlastníků a vypořádání se s uplatněnými připomínkami.

Zrušení územního plánu

ÚP jako opatření obecné povahy může být celý nebo z části zrušen na základě rozhodnutí krajského úřadu v přezkumném řízení podle ustanovení § 174 odst. 2 a ustanovení § 97 odst. 3 správního řádu nebo v případě soudního přezkumu na základě rozhodnutí krajského soudu v řízení o zrušení OOP dle ustanovení § 101a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.

Vzhledem k obsáhlosti této problematiky se jí budeme věnovat blíže v dalším díle našeho seriálu o územním plánování.

Závěr

V druhém dílu jsme podrobněji představili celý proces přijímání územního plánu. Tímjsme si zároveň otevřeli pomyslné dveře k další zajímavé kapitole územního plánování, kterou je účast veřejnosti a soudní přezkum územního plánu. Těmto tématům se budeme věnovat v dalších dílech našeho seriálu, které přinesou praktické informace (budoucím) vlastníkům nemovitých věcí a zejména pak pozemků.

Autoři: Jana Holcnerová a Barbora Koláčková

Článek byl založen na diplomové práci autorky. [15]


[1] JANČÁŘOVÁ, Ilona a kol. Právo životního prostředí: obecná část. Brno: Masarykova univerzita, 2016, s. 449

[2] Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29.1.2018, čj. 64 A 4/2017 – 205

[3] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15.11.2018, čj. 1 As 161/2018 – 44

[4] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28.3.2008, čj. 2 Ao 1/2008 – 51

[5] DVOŘÁK, Libor. Zákon o posuzování vlivů na životní prostředí: komentář. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2018. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). ISBN 978-80-7552-183-5.

[6] Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17.3.2017, čj. 50 A 18/2016 – 39

[7] Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24.2.2016, čj. 50 A 13/2015 – 38

[8] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23.9.2009, čj. 1 Ao 1/2009 – 185, č. 1971/2010 Sb.

[9] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12.1.2016, čj. 2 As 212/2015–27

[10] srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 2 Ao 2/2007 – 73

[11] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15.9.2010, čj. 4 Ao 5/2010 – 48

[12] Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27.10.2010, čj. 2 Ao 5/2010 – 24, č. 2244/2011 Sb. NSS

[13] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.6.2011, čj. 9 Ao 3/2011 – 39

[14] PRŮCHA, Petr a kol. Stavební zákon: praktický komentář : podle stavu k 1. lednu 2017. Praha: Leges, 2017. Komentátor. ISBN 978-80-7502-180-9.

[15] HOLCNEROVÁ, Jana. Posuzování vlivů územních plánů na životní prostředí [online]. Brno, 2018 [cit. 2020-08-04]. Dostupné z: <https://is.muni.cz/th/q8jt5/>. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Vojtěch Vomáčka.

Seriál Územní plánování: 1. díl

Jednou ze specializací naší advokátní kanceláře je oblast nemovitostí a developmentu, se kterou úzce souvisí i problematiky územního plánování. Vedle teoretického zázemí máme bohatou praxi při zastupování stavebníků a dalších účastníků v řízeních dle stavebního zákona, mj. i v řízeních týkajících se územního plánování.   Jelikož se jedná o komplexní problematiku, rozhodli jsme se ji zpracovat do série článků a podcastů, díky kterým se neztratíte v množství pojmů, zákonů a nástrojů.

V úvodním dílu Vás seznámíme s cíli a úkoly územního plánování a stručně Vám představíme jednotlivé instituty a nástroje územního plánování, kterým se podrobněji budeme věnovat v dalších článcích.


Územní plánování, jeho úkoly a cíle

Co je to územní plánování?

Územním plánováním se rozumí trvalá, soustavná a komplexní činnost orgánů územního plánování a stavebních úřadů, kterou je řešeno využití území a zásady jeho uspořádání. Základním pramenem územního plánování je část třetí zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu („stavební zákon“). V § 18 stavebního zákona jsou nám nastíněny základní cíle územního plánování. Tyto cíle lze chápat jako základní principy, na kterých stojí celá právní úprava územního plánování a jsou zároveň promítnuty i do jednotlivých nástrojů územního plánování. Cílem územního plánování je především vytvářet předpoklady pro výstavbu a pro udržitelný rozvoj území.

Udržitelným rozvojem se rozumí vyvážený vztah podmínek pro příznivé životní prostředí, pro hospodářský rozvoj a pro soudržnost společenství obyvatel tak, aby byly uspokojeny potřeby současné generace, ale zároveň nedošlo k ohrožení podmínek života generace budoucí. Zjednodušeně lze také mluvit o třech pilířích udržitelného rozvoje, a to pilíři ekologickém, sociálním a ekonomickém. Zároveň si územního plánování klade za cíl zajistit soulad veřejných a soukromých zájmů na rozvoji území.

Veřejné zájmy, jež chrání územní plánování a společné cíle jsou specifikovány a konkretizovány v úkolech územního plánování, kdy demonstrativní výčet těchto úkolů je uveden v § 19 stavebního zákona. Úkolem územního plánování je zejména zjišťovat a posuzovat stav území, stanovovat koncepci rozvoje území, prověřovat a posuzovat potřebu změn či stanovování požadavků na využívání území., a to tak, aby byly chráněny zejména kulturní, přírodní a civilizační hodnoty území.

Cíle a úkoly územního plánování jsou promítnuty do jednotlivých nástrojů územního plánování.

Nástroje územního plánování

Prostředkem, který slouží k dosažení cílů a plnění úkolů územního plánování jsou tzv. nástroje územního plánování. Ty lze rozdělit na nástroje koncepční, které obecně určují způsob využití území a řadíme mezi ně politiku územního rozvoje a územně plánovací dokumentaci (tj. zásady územního rozvoje a územní plán) a nástroje realizační. Ty jsou využívány k realizaci konkrétních záměrů a musí být s v souladu s nástroji koncepčními. Nástroje územního plánování jsou závazné a navzájem jsou v hierarchickém postavení. Jedinou výjimku tvoří tzv. územně plánovací podklady, které (obvykle) závazné nejsou a slouží pouze jako zdroj informací při pořizování ostatních územně plánovacích nástrojů.

Politika územního rozvoje

Na vrcholu pomyslné pyramidy hierarchické struktury stojí politika územního rozvoje. Politika územního rozvoje je celorepublikovým dokumentem pořizovaným ministerstvem pro místní rozvoj a schvalovaným vládou. Tento koncepční nástroj slouží ke koordinaci územního rozvoje na celostátní úrovni, ke koordinaci územně plánovací činnosti zejména krajů a jsou v něm konkretizovány základní úkoly územního plánování v republikových, přeshraničních a mezinárodních souvislostech.

Zásady územního rozvoje

Zásady územního rozvoje („ZÚR“) jsou dokumentací povinně pořizovanou pro území celého kraje. ZÚR jsou vydávány zastupitelstvem kraje v samostatné působnosti na návrh krajského úřadu. Minimálně jednou za 4 roky musí dojít k jejich aktualizaci. Vydávány jsou stejně jako všechny územně plánovací dokumentace formou opatření obecné povahy („OOP“). OOP je správním aktem s konkrétně určeným předmětem a s obecně vymezeným okruhem adresátů, který stojí na pomezí mezi právním předpisem a individuálním rozhodnutím.

V ZÚR se stanovují zejména požadavky na účelné a hospodárné uspořádání území kraje, plochy nadmístního významu a zároveň se stanovují podmínky k jejich využití.

Územní plán

Na úrovni obce je zastupitelstvem obce formou OOP vydáván tzv. územní plán obce („ÚP“). ÚP navazuje na ZÚR a jeho pořízení není pro obec povinné. ÚP mimo jiné stanovuje plošné a prostorové uspořádání obce, vymezuje zastavěné území, plochy a koridory (např. zastavitelné plochy nebo plochy pro veřejně prospěšné stavby) a podmínky využití těchto ploch a koridorů. Pravidelně, minimálně však jednou za 4 roky, dochází k vyhodnocování ÚP a sledování jeho uplatňování.

Regulační plán

Součástí územně plánovací dokumentace je také regulační plán, který v řešené ploše stanovuje podrobnější podmínky než ZÚR a ÚP. Regulačním plánem se stanovují podmínky pro využití pozemků, pro umístění a prostorové uspořádání staveb včetně veřejné infrastruktury, pro ochranu hodnot a charakteru území a vymezují veřejně prospěšné stavby či opatření. Vydáván je na základě podnětu zastupitelstva kraje či obce nebo na základě žádosti fyzické nebo právnické osoby a jeho pořízení není povinné. Regulační plán může navíc nahradit územní rozhodnutí.

Územní rozhodnutí

Realizačním nástrojem územního plánování je územní rozhodnutí, které je vydávané příslušným stavebním úřadem na základě žádosti jako individuální správní rozhodnutí. V procesu vydávání územního rozhodnutí, tzv. územním řízení, dochází k posouzení souladu konkrétního záměru a územně plánovací dokumentace. Územním rozhodnutím lze umístit v území stavby nebo zařízení, povolit změnu těchto záměrů, měnit vliv jejich užívání na území či měnit využití území a chránit důležité zájmy v území.

Závěr

Shrnuli jsme nejdůležitější cíle a úkoly územního plánování, zároveň jsme uvedli základní instituty a nástroje užívané k jejich realizaci a vzájemný vztah mezi nimi. V dalších dílech najdete bližší informace k vybraným nástrojům územního plánování. Již v příštím článku se budeme věnovat charakteristice územního plánu.

V případě jakýchkoli dotazů se na nás neváhejte obrátit na office@invicta-law.cz.

autoři: Jana Holcnerová a Barbora Koláčková

 

Zánik a výmaz některých práv z katastru nemovitostí

Ohledně způsobu zániku a výmazu zástavního práva a dalších práv z katastru nemovitostí panovaly v aplikační praxi určité nejasnosti. Nebylo vždy zřejmé, jakou listinu je nutné katastrálnímu úřadu doručit za účelem výmazu určitého práva z katastru nemovitostí, a ani samy katastrální úřady neměly tuto otázku ve své praxi sjednocenu. V tomto článku se budeme věnovat jednotlivým důvodům zániku zástavního práva a dalších práv zapisovaných do katastru nemovitostí, a též vkladovým listinám, které je nutné předložit katastrálním úřadům za účelem výmazu těchto práv z katastru nemovitostí.

V zásadě určení vkladové listiny, kterou budeme předkládat katastrálnímu úřadu za účelem výmazu určitého práva z katastru nemovitostí, bude vždy záležet na tom, zda se jedná o (i) právo, které stále existuje, a sepsáním vkladové listiny teprve zanikne, nebo (ii) právo, které již zaniklo z jiného důvodu, a vkladová listina pouze jeho zánik potvrzuje. Rozdíl je též mezi (i) zástavním právem, u kterého důvody jeho zániku upravuje § 1376 a § 1377 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („OZ“), a (ii) ostatními věcnými právy, u kterých jejich zánik právní předpisy explicitně neupravují.

Existující práva

  • Zástavní právo

Jako každý jiný závazek, i zástavní právo může zaniknout dohodou dle § 1981 OZ. V takovém případě bude vkladovou listinou pro jeho výmaz z katastru nemovitostí právě a pouze tato dohoda o zániku zástavního práva, a není nutné katastrálnímu úřadu dokládat žádné další listiny či potvrzení.

Dalším důvodem zániku existujícího zástavního práva je vzdání se zástavního práva zástavním věřitelem. Právě výmaz zástavního práva, kterého se zástavní věřitel vzdal, působilo v praxi katastrálních úřadů největší potíže. Katastrální úřad proto vydal dvě stanoviska(1), kterými byl nejednotný postup katastrálních úřadů a praxe výmazu zástavního práva vzdáním se zástavním věřitelem sjednocena. Zde je nutné si uvědomit, že samotným jednostranným vzdáním se zástavního práva podle § 1377 odst. 1. písm. b) OZ ještě zástavní právo nezanikne, jak uvádí katastrální úřad ve svých stanoviskách. To zanikne až v momentě, kdy bude toto vzdání se doručeno zástavnímu dlužníkovi. V důsledku toho máme dvě možnosti.

První možností je vyhotovit vzdání se zástavního práva, doručit ho zástavnímu dlužníkovi, a poté zástavní právo z katastru nemovitostí vymazat na základě potvrzení o zániku zástavního práva vystaveného zástavním věřitelem, které musí mít náležitosti dle katastrální vyhlášky(2), a které musí obsahovat zejména prohlášení o tom, že vzdání se zástavního práva bylo zástavnímu dlužníkovi doručeno.

Druhou a podstatně jednodušší možností je vyhotovit vzdání se zástavního práva, které podepíše jak zástavní věřitel, tak zástavní dlužník. Tím je zároveň prokázáno, že vzdání se zástavního práva bylo zástavnímu dlužníkovi doručeno, a všechny katastrální úřady by měly takové vzdání se zástavního práva akceptovat a provést na základě něj výmaz z katastru nemovitostí.

  • Jiná práva

Odlišná situace je u práv, u kterých jejich zánik právní předpisy nijak neupravují. Takovými věcnými právy mohou být např. předkupní právo, zákaz zcizení, zákaz zatížení apod. Pokud chceme dosáhnout jejich zániku nějakým právním jednáním, jedinou možností je uzavření dohody o zániku takového práva. Ta potom bude sloužit jako vkladová listina pro výmaz z katastru nemovitostí.

Zaniklá práva

  • Zástavní právo

Kromě dohody či vzdání se zástavním věřitelem může zástavní právo zaniknout i z dalších důvodů, které jsou uvedeny v § 1376 a § 1377 OZ. Zástavní právo tedy zanikne, pokud např. zanikne zajištěný dluh, pokud zástavní dlužník složí cenu zastavené věci, anebo pokud uplyne doba, na kterou bylo zástavní právo zřízeno. V takovém případě se již nelze zástavního práva vzdávat nebo uzavírat dohodu o jeho zániku, a vkladovou listinou pro výmaz zástavního práva z katastru nemovitostí tak musí být potvrzení zástavního věřitele o zániku zástavního práva. Zde je nutné mít na paměti, že toto potvrzení musí obsahovat všechny náležitosti dle katastrální vyhlášky. Na rozdíl od vzdání se zástavního práva, potvrzení o zániku zástavního práva není nutné doručovat zástavnímu dlužníkovi.

  • Jiná práva

U ostatních práv, u kterých zákon výslovně neupravuje způsob jejich zániku, bude důvodem zániku nejčastěji výše zmíněná dohoda. Může se ovšem stát, že např. předkupní právo či zákaz zcizení budou mezi stranami sjednány na určitou omezenou dobu. Po jejím uplynutí pak tato práva zaniknou, a tak listinou, na jejímž základě je bude možné vymazat z katastru nemovitostí, bude opět potvrzení o zániku příslušného práva dle § 66 katastrální vyhlášky.

Nutno podotknout, že v praxi katastrální úřady přistupují k potvrzení o zániku práva poměrně formalisticky, a je nutné přesně dodržet požadavky katastrální vyhlášky. Častou chybou je nesprávné uvedení odkazu na ustanovení právního předpisu, podle kterého k zániku práva došlo. V případě zástavního práva tedy musí být uveden odkaz na konkrétní ustanovení, pokud např. zástavní právo zaniklo tak, že zástavní dlužník složil cenu zastavené věci, bude uveden odkaz na § 1377 odst. 1 písm. d) OZ. Pokud však bylo zástavní právo zřízeno ještě podle předchozí právní úpravy, bude nutné odkázat na příslušná ustanovení starého občanského zákoníku. V případě zániku např. předkupního práva uplynutím času pak v potvrzení o zániku bude uveden odkaz na § 603 OZ (resp. odkaz na ustanovení starého občanského zákoníku).

Závěrem se patří uvést, že jelikož jsou všechny výše uvedené listiny (dohoda, vzdání se zástavního práva, potvrzení o zániku práva) vkladovými listinami, musí být podpisy na nich úředně ověřeny, jinak může katastrální úřad vyzvat podepisující osoby k dodatečnému prokázání, že se jedná skutečně o jejich podpis, a při nesoučinnosti může řízení zastavit.

Autor: Jan Šplíchal


(1) ČÚZK-02374/2018-22 a ČÚZK-05176/2018-22

(2) § 66 odst. 3 vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí