Aktuality

Více než pět set milionů …

Těsně přes půl miliardy korun bude na okraji Prahy investováno do projektu rezidenčního bydlení.

Mezi prosincem 2020 a lednem 2021 byl úspěšně završen nákup pozemků.

Právní část transakce, zahrnující například právní due diligence projektu, řešení nálezů právního auditu, mimořádně obtížné vyjednávání akviziční dokumentace včetně úprav vztahů s finančním investorem nebo zajištění jeho vstupu do projektu měli na starosti Matěj Kučera a Kamila Janoušková.


Snímek je ilustrační

Retail park na klíč

Za vyšší desítky milionů korun byl počátkem roku prodán retailový park na Olomoucku.

Komplikované byly nejen právní due diligence, financování a vyjednávání akviziční dokumentace. Opravdový oříšek představovalo vypořádání specifických následků dřívější přeměny prodávajícího. Složitou transakcí kupujícího klienta bezpečně provedla Kamila Janoušková.


Snímek je ilustrační

Rezidenční projekt za téměř miliardu

V lukrativní čtvrti hlavního města se chystá výstavba rezidenčního bydlení, v celkové hodnotě blížící se jedné miliardě korun. Akvizice pozemků byla dokončena na přelomu roku.

Kamila Janoušková zajistila kupujícímu klientovi komplexní právní servis, počínaje právním due diligence, přes řešení nálezů právního auditu, obtížné vyjednávání akviziční dokumentace (včetně úprav vztahů s vlastníky sousedních pozemků), až po vstup finančního investora.


Snímek je ilustrační

Přezkum závazných stanovisek po (další) novele stavebního zákona

Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád („správní řád“) zavedl s účinností od 1. 1. 2006 úpravu „rozhodnutí podmíněných závazným stanoviskem“. Zároveň správní řád až do 31. 12. 2017 byl jediným právním předpisem, který obsahoval úpravu přezkumu závazných stanovisek. S novelou zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon („stavební zákon“) účinnou od 1. 1. 2018 byla do stavebního zákona zahrnuta speciální úprava přezkumu závazných stanovisek.

Vzhledem ke skutečnosti, že k vložení speciální úpravy přezkumu závazných stanovisek do stavebního zákona došlo v důsledku pozměňovacího návrhu, ke kterému není důvodová zpráva, vznikla v praxi nejasnost při aplikaci těchto ustanovení. Vyvstala též otázka, jaký vztah mají tato ustanovení k přezkumu závazných stanovisek, který upravuje správní řád.

Doposud neexistuje jednotný výklad, který by tuto problematiku řešil. A ani odborná veřejnost nezastává jednotný názor.

Skupina senátorů dokonce podala dne 22. 8. 2017[1] návrh na zrušení ustanovení odstavců 9, 10 a 11 v § 4 stavebního zákona. Tedy těch, které se týkají přezkumu závazných stanovisek. O tomto návrhu, který je veden pod sp. zn. Pl. ÚS 22/17, doposud Ústavní soud nerozhodl.

Ani rozhodovací praxe správních soudů doposud nestihla odstranit tyto nejasnosti.

Dne 13. 10. 2020 pak byla ve sbírce zákonů vyhlášena novela zákona o urychlení výstavby dopravní infrastruktury[2], s níž souvisí novelizace řady dalších předpisů, mj. i stavebního zákona a správního řádu.

Novela stavebního zákona a stavebního řádu je účinná již od 1. 1. 2021.

Cílem tohoto článku je seznámit čtenáře s dosavadní úpravou a její problematikou a nabídnout srovnání s novelou stavebního zákona a správního řádu.

Přezkum závazných stanovisek

Jak jsme uvedli výše, od 1. 1. 2018 byla do stavebního zákona zahrnuta speciální úprava přezkumu závazných stanovisek.

Ta byla s účinností do 31. 12. 2020 obsažena v ustanoveních § 4 odst. 9 a 10, která zněla následovně[3]:

„(9) Nezákonné závazné stanovisko dotčeného orgánu, vydané pro účely řízení podle tohoto zákona, lze zrušit nebo změnit správním orgánem nadřízeným dotčenému orgánu pouze v rámci odvolacího řízení proti rozhodnutí, které bylo závazným stanoviskem podmíněno, postupem podle § 149 odst. 4 správního řádu. Na postup nadřízeného správního orgánu se přiměřeně použijí ustanovení o přezkumném řízení podle § 94 a násl. správního řádu, včetně lhůt podle § 96, s tím, že lhůta jednoho roku se počítá ode dne vydání závazného stanoviska dotčeného orgánu.

(10) Nezákonné závazné stanovisko nadřízeného správního orgánu lze zrušit nebo změnit v přezkumném řízení, k němuž je příslušný nadřízený správní orgán správního orgánu, který vydal závazné stanovisko. Na postup nadřízeného správního orgánu se přiměřeně použijí ustanovení o přezkumném řízení podle § 94 a násl. správního řádu, včetně lhůt podle § 96, s tím, že lhůta jednoho roku se počítá ode dne vydání závazného stanoviska správního orgánu nadřízeného dotčenému orgánu.“

Jak poukázala např. JUDr. Franková, Ph.D[4]„Tato ustanovení výrazně a zcela nekoncepčně mění výlučně pro závazná stanoviska vydávaná pro potřeby řízení podle stavebního zákona mechanismus přezkumu závazného stanoviska, možnosti jeho změny a zrušení a ve svém důsledku i možnosti změny rozhodnutí, jehož je závazné stanovisko součástí. Odchylka od obecné úpravy správního řádu je naprosto nedůvodná, ustanovení je velmi komplikované a je otázkou, zda vůbec sám zákonodárce plně rozumí jeho obsahu.”

Důležitým bylo pak i ustanovení § 149 odst. 5 správního řádu[5], které s účinností do 31. 12. 2020 stanovilo:

„Jestliže odvolání směřuje proti obsahu závazného stanoviska, vyžádá odvolací správní orgán potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska. Tomuto správnímu orgánu zasílá odvolání spolu s vyjádřením správního orgánu prvního stupně a s vyjádřením účastníků. Po dobu vyřizování věci nadřízeným správním orgánem správního orgánu, který je příslušný k vydání závazného stanoviska, lhůta podle § 88 odst. 1 neběží.”

Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR) ve svém stanovisku[6] k ustanovení § 4 odst. 9 a 10 stavebního zákona ve znění s účinností do 31. 12. 2020 uvedlo: „S ohledem na skutečnost, že daná ustanovení jsou součástí právního řádu a je nezbytné podle nich postupovat, je třeba hledat co nejracionálnější výklad tohoto ustanovení.”

Dále MMR uvedlo: „Určité řešení nabízí velmi důsledné posouzení vztahu ustanovení § 4 odst. 9 stavebního zákona a ustanovení § 149 odst. 4 správního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2017 resp. § 149 odst. 5 správního řádu ve znění účinném k 1. 1. 2018, a dále vztahu ustanovení § 4 odst. 9 stavebního zákona a ustanovení § 149 odst. 5 správního řádu (SŘ) ve znění účinném do 31. 12. 2017 resp. § 149 odst. 6 správního řádu ve znění účinném k 1. 1. 2018.“

Ačkoliv MMR poskytlo výklad citovaných ustanovení stavebního zákona a posoudilo jejich vztah k příslušným ustanovením správního řádu, není takové posouzení závazné. Jedná se jen o vyjádření právního názoru MMR, závazný výklad zákona může v konkrétní věci učinit totiž pouze soud.

A jak se tedy správní soudy s přezkumem závazných stanovisek po novele zákona účinné od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2020 vypořádaly? Z naší praxe jsou nám známa dvě rozhodnutí, která se touto problematikou zabývala:

Krajský soud v Praze se ve svém rozsudku ze dne 25. 6. 2020, č. j. 51 A 49/2019-81[7] se se vztahem mezi ustanovením § 4 odst. 9 a 10 stavebního zákona a § 149 odst. 5 a 6 správního řádu vypořádal následovně: „… zvláštní právní úprava přezkumu závazných stanovisek obsažená ve stavebním zákoně nebránila „standardnímu“ přezkumu napadených závazných stanovisek postupem dle § 149 odst. 5 správního řádu, tedy tomu, aby žalovaný vyžádal potvrzení nebo změnu závazných stanovisek od správních orgánů nadřízených správním orgánům příslušným k vydání závazných stanovisek. S ohledem na toto své tvrzení soud níže předestírá svůj pohled na vztah § 4 odst. 9 stavebního zákona k přezkumu závazného stanoviska v rámci odvolacího řízení a k přezkumu závazného stanoviska v rámci řízení přezkumného.

Ustanovení § 4 odst. 9 stavebního zákona je nutné vnímat jako zvláštní právní úpravu ve vztahu k přezkumu zákonnosti závazného stanoviska v přezkumném řízení, tedy jako zvláštní právní úpravu k § 149 odst. 6 správního řádu. Úprava přezkumu závazného stanoviska v rámci odvolacího řízení (§ 149 odst. 5 správního řádu) je však jako taková speciální právní úpravou stavebního zákona nedotčena.“

Důvodů k tomuto výkladu je dle Krajského soudu v Praze hned několik. Předně je zapotřebí uvést, že v rámci odvolacího řízení se přezkoumává nejen zákonnost, ale především věcná správnost závazného stanoviska. Ustanovení  4 odst. 9 stavebního zákona oproti tomu hovoří pouze o přezkumu zákonnosti závazného stanoviska.

Dalším argumentem pro tento výklad je dle Krajského soudu v Praze skutečnost, že výstupem přezkumu závazného stanoviska v rámci odvolacího řízení je potvrzení nebo změna závazného stanoviska. Podle § 4 odst. 9 stavebního zákona lze nezákonné závazné stanovisko zrušit nebo změnit stejně tak jako v obecné úpravě přezkumného řízení (§ 149 odst. 6 správního řádu).

Dále pro výklad, ke kterému se soud přiklání, svědčí i ten fakt, že § 4 odst. 9 správního řádu upravuje přiměřené použití ustanovení správního řádu o přezkumném řízení, nikoliv o řízení odvolacím. Nemůže však v žádném případě současně platit, že nezákonné závazné stanovisko se přezkoumává postupem podle § 149 odst. 5 správního řádu a zároveň se na postup přiměřeně použijí ustanovení o přezkumném řízení. Tyto postupy totiž nejsou vzájemně slučitelné.

Dle Krajského soudu v Praze pak v rámci odvolacího řízení nemůže být přezkum závazných stanovisek limitován lhůtou jednoho roku od vydání závazného stanoviska (která vyplývá z odkazu § 4 odst. 9 stavebního zákona na použití lhůty podle § 96 správního řádu), neboť takováto restrikce by sama o sobě mnohdy vedla k nezákonnosti rozhodnutí v odvolacím řízení.

Specialita ustanovení § 4 odst. 9 stavebního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2020 tak spočívala v tom, že přezkumné řízení je limitováno lhůtou jednoho roku, která se počítá ode dne vydání závazného stanoviska dotčeného orgánu. Toto přezkumné řízení může být vedeno pouze v rámci odvolacího řízení proti rozhodnutí, které bylo závazným stanoviskem podmíněno (srov. Vedral, J. K přezkumu závazných stanovisek podle novely stavebního zákona. Stavební právo. Bulletin. 3/2017). Závěrem k této analýze soud uvádí, že spornost ustanovení § 4 odst. 9 až 11 dokládá i stížnost skupiny senátorů, kteří vedle omezení přezkumu závazných stanovisek napadli i některá další ustanovení novelizace, která byla provedena zákonem č. 225/2017 Sb. Věc je u Ústavního soudu vedena pod sp. zn. Pl. ÚS 22/17.

Zjednodušeně řečeno, dle Krajského soudu v Praze nelze ustanovení § 4 odst. 9 stavebního zákona a ustanovení § 149 odst. 5 správního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2020 směšovat, jelikož nelze dávat dohromady přezkum (kde se zkoumá pouze zákonnost) a odvolání (kdy se zkoumá věcná správnost).

Druhým rozhodnutím je pak rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2020, č. j. 10 A 73/2020–54[8], který naopak dovodil, že: „… § 4 odst. 9 větu poslední stavebního zákona nelze interpretovat jinak, než že neumožňuje přezkum závazného stanoviska v rámci odvolacího řízení postupem podle § 149 odst. 5 správního řádu po uplynutí lhůt podle § 96 správního řádu. … zjevný pokyn, aby k postupu podle § 149 odst. 5 správního řádu nedocházelo poté, kdy uplyne lhůta jednoho roku od vydání prvostupňového závazného stanoviska (srov. § 96 odst. 1 správního řádu in fine ). Shrnuto to znamená, že po uplynutí jednoho roku od vydání závazného stanoviska zákon neumožňuje jeho přezkum orgánem nadřízeným toho správního orgánu, který závazné stanovisko vydal, a tento nadřízený správní orgán nemůže zákonnost nebo správnost závazného stanoviska posuzovat a rovněž není oprávněn se k zákonnosti a správnosti závazného stanoviska jakkoliv vyjadřovat; v případě, že se odvolací správní orgán ve stavebním řízení obrátí na nadřízený správní orgán s žádostí o přezkum závazného stanoviska, přestože roční lhůta od jeho vydání uplynula, nadřízený správní orgán odvolacímu může pouze sdělit, že nemá pravomoc zákonnost a správnost závazného stanoviska posuzovat.

Nelze přijmout argumentaci žalobkyně, dle níž se § 4 odst. 9 věta poslední stavebního zákona vztahuje k přezkumnému řízení dle § 149 odst. 6 správního řádu. K tomu se totiž vztahuje § 4 odst. 10 stavebního zákona. Není tedy představitelné, že by zákonodárce pro přezkumné řízení zakotvil totéž pravidlo v odstavci 10 i v odstavci 9. Jednak by potom byla druhá věta odstavce 9 duplicitní a postrádala by samostatný normativní význam, jednak by takový výklad zcela odporoval systematice daného ustanovení, z něhož nade vši pochybnost vyplývá, že odstavec 9 se vztahuje k postupu v odvolacím řízení podle § 149 odst. 5 správního řádu, nikoliv k přezkumnému řízení podle § 149 odst. 6 správního řádu. Obecné soudy jsou podle čl. 95 odst. 1 Ústavy vázány zákonem. Dle názoru městského soudu by bylo toto pravidlo porušeno, pokud by bylo ustanovení § 4 odst. 9 věty poslední stavebního zákona interpretováno ve zjevném rozporu s jeho jazykovým zněním i systematickým zařazením.”

Oproti Krajskému soudu v Praze tak Městský soud v Praze dovodil, že ustanovení § 4 odst. 9 stavebního zákona se vztahuje na postup v odvolacím řízení dle § 149 odst. 5 správního řádu (vše ve znění účinném do 31. 12. 2020) a dovozuje z něj omezení přezkumu závazných stanovisek po uplynutí lhůty 1 roku od vydání.

Je tedy zřejmé, že ani po třech letech účinnosti novely stavebního zákona nebylo jasné, jak to s přezkumem závazných stanovisek je. Na místě je tedy otázka, zda novela stavebního zákona a správního řádu, která vstupuje v účinnost 1. 1. 2021, tuto situaci nějak změní?

Přezkum závazných stanovisek od 1. 1. 2021

Po novele stavebního zákona[9] došlo zcela ke změně znění ustanovení § 4 odst. 9 a 10. Nově jsou ustanovení týkající se přezkumu závazných stanovisek zcela vypuštěna.

Důsledkem toho je, že se nyní na přezkum závazných stanovisek uplatní opět pouze správní řád. Ten seznal po novele[10] následujících změn (vyznačeny tučně):

Odstavec 5 § 149 je nyní označen jako odstavec 7 a zní následovně: „Jestliže odvolání směřuje proti obsahu závazného stanoviska, vyžádá odvolací správní orgán potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska. Tomuto správnímu orgánu zasílá odvolání spolu s vyjádřením správního orgánu prvního stupně a s vyjádřením účastníků. Pokud nelze závazné stanovisko potvrdit nebo změnit bezodkladně, nadřízený správní orgán potvrdí nebo změní závazné stanovisko nejpozději do 30 dnů ode dne vyžádání jeho potvrzení nebo změny. K této lhůtě se připočítává doba až 30 dnů, jestliže je zapotřebí nařídit ohledání na místě nebo jde-li o zvlášť složitý případ. Po dobu vyřizování věci nadřízeným správním orgánem správního orgánu, který je příslušný k vydání závazného stanoviska, lhůta podle § 88 odst. 1 neběží.“

Odstavec 6 je nyní označen jako odstavec 8 a zní takto: „Nezákonné závazné stanovisko lze zrušit nebo změnit v přezkumném řízení, k němuž je příslušný nadřízený správní orgán správního orgánu, který vydal závazné stanovisko. Přezkumné řízení lze zahájit do 1 roku od právní moci rozhodnutí, které bylo závazným stanoviskem podmíněno; závazné stanovisko nelze v přezkumném řízení zrušit nebo změnit po uplynutí 15 měsíců od právní moci rozhodnutí, které bylo závazným stanoviskem podmíněno. Jestliže správní orgán při své úřední činnosti zjistí, že jiný správní orgán učinil nezákonné závazné stanovisko, dá podnět správnímu orgánu příslušnému k přezkumnému řízení a vyčká jeho rozhodnutí.“

Oproti znění správního řádu (v kombinaci se stavebním zákonem) účinným do 31. 12. 2020 dle našeho názoru došlo k vyjasnění procesu přezkumu závazných stanovisek, resp. by již nemělo být sporu o lhůtách pro jeho provedení.

To potvrzuje i důvodová zpráva[11], která uvádí: „Navrhuje se změna správního řádu v kombinaci se zrušením příslušných ustanovení stavebního zákona, která řeší faktický problém přezkumů závazných stanovisek a prodlužování celého povolovacího procesu.“

Po novele účinné od 31. 12. 2020 správní řád striktně rozlišuje přezkum závazných stanovisek v odvolacím řízení a zároveň umožňuje vést samostatné přezkumné řízení.

V odvolacím řízení orgán nadřízený správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska přezkoumává nejen zákonnost, ale také správnost závazného stanoviska. Oproti stávající úpravě již není pochyb o lhůtě, ve které lze takový přezkum učinit. Přezkumu v odvolacím řízení lze podrobit stanovisko bez ohledu na to, kdy bylo vydáno. Tedy oproti stávající úpravě lze v odvolacím řízení přezkoumat i stanovisko starší 1 roku.

Nyní navíc správní řád stanovuje i lhůtu pro přezkoumání stanoviska. Nadřízený správní orgán orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska musí stanovisko potvrdit nebo změnit bezodkladně, nejpozději do 30 dnů ode dne vyžádání jeho potvrzení nebo změny.

Závazné stanovisko je po novele správního řádu možno přezkoumat i v přezkumném řízení. V přezkumném řízení se zkoumá pouze zákonnost závazného stanoviska a toto řízení lze zahájit do 1 roku od právní moci rozhodnutí, které bylo závazným stanoviskem podmíněno. Správní řád dále stanovuje, že závazné stanovisko nelze v přezkumném řízení zrušit nebo změnit po uplynutí 15 měsíců od právní moci rozhodnutí, které bylo závazným stanoviskem podmíněno.

I tato změna tedy vyjasňuje současnou situaci, kterou se zatím nepodařilo vyřešit ani soudům.

Další změny ve vztahu k závazným stanoviskům po 1. 1. 2021

Kromě změn týkajících se přezkumu závazných stanovisek přinesla novela správního řádu a stavebního zákona účinná od 1. 1. 2021 také další změny ve vztahu k závazným stanoviskům.

Správní řád nově v ustanovení § 149 odst. 4 stanovuje povinnost správního orgánu příslušného k vydání závazného stanoviska vydat toto stanovisko bez zbytečného odkladu, nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy byl o vydání závazného stanoviska požádán.

K této lhůtě se pak připočítává doba až 30 dnů, jestliže je zapotřebí nařídit ohledání na místě nebo jde-li o zvlášť složitý případ.

Toto ustanovení je dle důvodové zprávy reakcí na skutečnost, že proces vydávání závazných stanovisek tak fakticky prodlužuje celý povolovací proces o značné časové úseky.

V návaznosti na tyto lhůty stanovuje ustanovení § 4 odst. 9 stavebního zákona po novele, že o prodloužení lhůty k vydání závazného stanoviska podle správního řádu vydá dotčený orgán usnesení, které se pouze poznamená do spisu, a dotčený orgán vyrozumí o této skutečnost žadatele.

Zcela zásadní pak je tzv. „fikce souhlasu“, kdy v případech, že není závazné stanovisko dotčeného orgánu vydáno ve lhůtě pro jeho vydání, považuje se za souhlasné a bez podmínek.

Z důvodové zprávy plyne, že „uplatnění fikce souhlasného závazného stanoviska by mělo být v praxi výjimkou, neboť závazná stanoviska jsou důležitým podkladem pro řízení, které vedou stavební úřady, a jejichž prostřednictvím chrání dotčené orgány veřejné zájmy na svěřeném úseku veřejné správy. Stát, potažmo orgány veřejné správy, nesmí rezignovat na ochranu veřejných zájmů, nicméně nečinnost správních orgánů je v rozporu s principem dobré správy a fakticky k ochraně veřejných zájmů nevede. Zvolené řešení tak respektuje zásadu hospodárnosti a rychlosti při činnosti správních orgánů.“

Nicméně důvodová zpráva dále uvádí, že v zájmu ochrany veřejných zájmů musí mít nadřízený správní orgán možnost nahradit závazné stanovisko podle věty druhé ustanovení § 4 odst. 9 stavebního zákona, pokud nejsou splněny předpoklady pro vydání závazného stanoviska bez podmínek podle jiných právních předpisů.

Jinými slovy jde o situace, kdy by dotčený orgán musel vydat nesouhlasné závazné stanovisko, neboť záměr by byl v rozporu s ochranou veřejného zájmu chráněných podle jiných právních předpisů.

Zákonodárce proto v ustanovení § 4 odst. 10 stavebního zákona účinné od 1. 1. 2021 stanovil, že pokud v případě uvedeném v odstavci 9 větě druhé nebyly splněny předpoklady pro vydání souhlasného závazného stanoviska bez podmínek, vydá nadřízený správní orgán nové závazné stanovisko, kterým se závazné stanovisko podle odstavce 9 ruší. Nové závazné stanovisko lze vydat do 6 měsíců od právní moci rozhodnutí, které bylo závazným stanoviskem podmíněno.

Závěr

Novela stavebního zákona a správního řádu účinná od 1. 1. 2021 přináší řadu změn v oblasti vydávání a přezkumu závazných stanovisek.

Do určité míry dochází k odstranění nejasností, které ohledně přezkumu závazných stanovisek nyní panují. Zároveň zavedením lhůt směřuje ke zrychlení povolovacích procesů.

Na druhou stranu ne všechny tyto změny lze jednoznačně označit za kladné, neboť umožnění přezkumu závazných stanovisek kdykoliv po jejich vydání nabourává dobrou víru stavebníka ve správnost úkonů učiněných správními orgány.

Zároveň je nutno se kriticky dívat i na umožnění přezkumu zákonnosti závazného stanoviska poté, co na jeho základě bylo vydáno konečné rozhodnutí ve věci (typicky územní rozhodnutí nebo stavební povolení). Neboť ani toto nepřispívá k právní jistotě stavebníka.

Dá se tedy očekávat, že správní soudy budou řešit situace vzniklé v souvislosti s touto novelou a dost možná vznikne nová judikatura, která opět přispěje, do již nyní bohaté sbírky rozhodnutí týkající se závazných stanovisek.

 

Článek byl zveřejněn na serveru Právní prostor

 

[1] Návrh na zrušení ustanovení odst. 3 věta první ve slovech „podle tohoto zákona“ v § 70 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění zákona č. 225/2017 Sb., a ustanovení odstavců 9, 10 a 11 v § 4 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 225/2017. Navrhovatel: Senátoři Parlamentu ČR, Valdštejnské náměstí 17/4, 118 01 Praha 1. Podáno: 22. 8. 2017. Dostupné z: https://www.usoud.cz/projednavane-plenarni-veci

[2] Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. In: 673. Sbírka zákonů: Parlament České republiky. Poslanecká sněmovna., VIII. volební období. Dostupné také z: https://www.psp.cz

[3] Zákon č. 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění do 31. 12. 2020.

[4] FRANKOVÁ, Martina. ZMĚNY V PRÁVNÍ ÚPRAVĚ OCHRANY PŘÍRODY PŘI UMISŤOVÁNÍ STAVEB A ZMĚNÁCH VYUŽITÍ ÚZEMÍ. ČESKÉ PRÁVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ. 2017, (3), 56-78. ISSN 1213-5542.

[5] Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění do 31. 12. 2020.

[6] MINISTERSTVO PRO MÍSTNÍ ROZVOJ ČR, Odbor stavebního řádu. Stanovisko odboru stavebního řádu Ministerstva pro místní rozvoj k přezkumu závazných stanovisek v režimu stavebního zákona [online]. Září 2019. Dostupné z: https://www.mmr.cz

[7]  Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2020, čj. 51 A 49/2019–8

[8] Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2020, čj. 10 A 73/2020–54

[9] Zákon č. 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění účinném od 1. 1. 2021.

[10] Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2021.

[11] Důvodová zpráva k zákonu č. 403/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Dostupné také z: https://www.psp.cz

Autor: Mgr. Jana Holcnerová

Seriál Územní plánování: 3. díl

Námitky a připomínky k územnímu plánu

Dnešní článek je již třetím v řadě našeho seriálu o územním plánování. Zatímco ve druhém dílu jsme Vám přiblížili, co to územní plán je, jaké jsou jeho funkce, jak probíhá proces jeho pořizování a ve stručnosti jsme též nastínili způsoby obrany proti územnímu plánu, dnes se budeme zabývat posledním zmíněným tématem podrobněji.

První část článku bude zaměřená na to, jakým způsobem se bránit proti novému územnímu plánu či jeho změně již v průběhu jeho pořizování a v části druhé se budeme věnovat i obraně proti již přijatému územnímu plánu či jeho změně.

Kdo se může proti vydání územního plánu či jeho změně bránit?

Proti územnímu plánu se může bránit prakticky každý subjekt. Zásadní rozdíl je ve formě, kterou tak může učinit a v návaznosti na formu pak i v tom, jakým způsobem bude k takovému úkonu pořizovatel územního plánu přistupovat.

Úprava obsažená v ustanovení § 52 odst. 2 a 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu („StavZ“ či „Stavební zákon“) rozlišuje dva různé prostředky, kterými lze proti návrhu územního plánu brojit, a to jsou námitky a připomínky. Zatímco námitky mohou vznést pouze taxativně vymezené subjekty, které jsou tímto návrhem dotčeny, uplatnit připomínky může každý. [1]

Stavební zákon ve svém ustanovení § 52 odst. 2 vyjmenovává osoby, které mohou podat námitky. Těmi jsou (i) vlastníci staveb a pozemků dotčených návrhem řešení, (ii) oprávněný investor, (iii) zástupce veřejnosti a (iv) osoby uvedené v ustanovení § 85 odst. 1 a 2 StavZ, a to k prvkům náležejícím regulačnímu plánu.

  • Vlastníci staveb a pozemků dotčených návrhem řešení

Prvním subjektem uvedeným ve výčtu subjektů oprávněných podat námitky proti návrhu územního plánu jsou vlastníci pozemků a staveb dotčených návrhem řešení.

Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu [2] je třeba pojem „dotčenosti“ vykládat šířeji nežli jen tak, že dotčeným vlastníkem může být pouze vlastník pozemků či staveb, na které přímo dopadá změna územního plánu.

Dotčeným vlastníkem tak může být i vlastník sousedních pozemků (tzv. mezující soused) a v některých výjimečných případech se může jednat i o vlastníka dalších pozemků a staveb, které s pozemkem či stavbou bezprostředně nesousedí (tzv. nemezující soused).

K tomu je třeba dodat, že pokud je vlastník pozemku či stavby dotčen například návrhem veřejně prospěšné stavby, není jeho možnost podávat námitky omezena pouze na konkrétní část územního plánu týkajícího se jeho dotčených nemovitostí, ale námitky se mohou týkat jakékoli části návrhu územního plánu, nebo i postupu při jeho zadání či zpracování [3].

  • Oprávněný investor

Oprávněný investor je další osobou způsobilou podat námitku. Definován je v ustanovení § 23a StavZ jako vlastník, správce nebo provozovatel veřejné dopravní nebo veřejné technické infrastruktury.

Oprávněný investor může také navíc podat žádost místně příslušnému krajskému úřadu, na základě které je pořizovatel územně plánovací dokumentace povinen informovat ho jednotlivě o úkonech při projednávání územně plánovací dokumentace. V žádosti zároveň oprávněný investor uvede, pro jaký okruh obcí je oprávněným investorem a zároveň uvede skutečnosti, které toto tvrzení potvrzují.

  • Zástupce veřejnosti

Třetím oprávněným subjektem je tzv. zástupce veřejnosti definovaný v ustanovení § 23 StavZ. Zástupcem veřejnosti může být fyzická i právnická osoba plně způsobilá k právním úkonům, která je zároveň zmocněná minimálně jednou desetinou občanů obce s méně než 2000 obyvateli nebo nejméně 200 občany příslušné obce, kteří uplatňují věcně shodnou připomínku (přesněji řečeno námitku) k návrhu územně plánovací dokumentace.

Tento institut posiluje postavení veřejnosti a poskytuje občanům obce možnost zapojit se efektivněji do procesu pořízení územního plánu než pouze připomínkou náležející každému z nich jako jednotlivci.

  • Osoby uvedené v § 85 odst. 1 a 2 StavZ

Od ledna 2018 je možné pořizovat územní plán s prvky regulačního plánu. Výčet prvků regulačního plánu, které mohou být obsažené za splnění zákonných podmínek v územním plánu, jsou uvedené v příloze č. 11 vyhlášky č. 500/2006 Sb., o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a způsobu evidence územně plánovací činnosti. Pro představu, prvkem regulačního plánu mohou být například podrobné podmínky pro umístění a prostorové uspořádání staveb veřejné infrastruktury.

Tato změna musela být promítnuta i do znění ustanovení § 52 StavZ. Toto ustanovení tak bylo rozšířeno o další osoby, které mohou uplatňovat námitky odkazem na ustanovení § 85 odst. 1 a 2 StavZ, který upravuje okruh účastníků územního řízení.

Obsah námitky či připomínky

Námitky a připomínky musí splňovat určité obsahové náležitosti. Musí z nich být patrno, kdo je činí, které věci se týkají a co se navrhuje.

Pokud se některá z výše uvedených osob rozhodne podat námitku k pořizovanému územnímu plánu, musí v ní navíc uvést (i) odůvodnění, (ii) údaje podle katastru nemovitostí dokladující dotčená práva a (iii) vymezení území dotčeného námitkou.

Rozhodujícím kritériem, dle kterého je podání obsahující výhrady proti návrhu opatření obecné povahy kvalifikováno jako připomínka či námitka dle stávající judikatury Nejvyšší správního soudu [4] není kvalita či obsahové náležitosti tohoto podání, nýbrž to, kdo výhrady vznesl. Pokud jsou tedy výhrady proti územnímu plánu vzneseny vlastníkem pozemků a staveb dotčených návrhem veřejně prospěšných staveb, veřejně prospěšných opatření a zastavitelných ploch, popřípadě zástupcem veřejnosti (§ 52 odst. 2 nového stavebního zákona), musí k nim být bez dalšího přistoupeno jako k námitkám.

Dále pak platí: „Všechny výhrady uplatněné navrhovatelem, jakožto privilegovanou osobou ve smyslu § 52 odst. 2 stavebního zákona, jsou proto námitkami a tak je nutno s nimi naložit. Týká se to i těch námitek navrhovatele, které směřují proti jiným částem územního plánu, než je vymezení zastavitelných ploch zahrnujících pozemky v jeho vlastnictví, tak i námitek navrhovatele mířících na proces pořizování územního plánu.“ [5]

Kdy je možné námitky či připomínky podávat?

Námitky a připomínky je třeba uplatnit do 7 dnů ode dne veřejného projednání návrhu územního plánu, jehož smyslem je seznámení veřejnosti s tímto návrhem nad rámec jeho znění vystaveného k nahlédnutí a vyložení dokumentace projektantem, a také již zmiňované shromáždění připomínek a námitek.  K později uplatněným námitkám a připomínkám se nepřihlíží.

Na možnost podat námitky a připomínky mají být oprávněné osoby upozorněny podle ustanovení § 52 odst. 3 (poslední věty) StavZ. Upozornění na tuto možnost může být uvedeno např. ve veřejné vyhlášce, kterou se veřejné projednání návrhu územního plánu oznamuje. [6]

Námitku nebo připomínku lze učinit i 7. den, tedy poslední den lhůty, a to v případě, že bude podána u věcně a místně příslušného orgánu nebo bude-li tento den poslána poštou.

V případě, že poslední den lhůty připadne na sobotu, neděli či svátek, je posledním dnem lhůty nejbližší pracovní den.

Jakým způsobem pořizovatel územního plánu s námitkami a připomínkami naloží?

Pořizovatel územního plánu bude postupovat rozdílně v případě námitek a v případě připomínek.

O námitkách rozhodne na základě návrhu pořizovatele zastupitelstvo příslušné obce, pro kterou je připravován územní plán. Tzv. rozhodnutí o námitkách musí obsahovat vlastní odůvodnění, které bude uvedeno i jako součást odůvodnění samotného územního plánu. Proti rozhodnutí o námitkách nelze podat odvolání.

Připomínky musí být zohledněny a vyhodnoceny, takové vyhodnocení je opět součástí odůvodnění územního plánu.

Na základě výsledků veřejného projednání návrhu a návrhu rozhodnutí o námitkách pořizovatel může návrh územního plánu upravit. V případě nepodstatné změny se dále pokračuje v procesu pořizování územního plánu. Pokud se ale jedná o úpravu podstatnou, je nutné zopakovat veřejné projednání návrhu územního plánu. Pokud dojde k opakovanému veřejnému projednání, mají oprávněné subjekty opět možnost uplatnit své připomínky a námitky.

Co když s přijatým řešením dotčená osoba nesouhlasí

V případě, že již došlo k přijetí územního plánu a osoba dotčená územním plánem s novým řešením nesouhlasí, nabízejí se tři možnosti řešení.

První možností je podání podnětu ke krajskému úřadu. Ten může (ale nemusí) na základě podnětu zahájit přezkumné řízení, ve kterém zjistí, zda je přijatý územní plán v souladu s právními předpis či nikoliv.

Druhou možností je podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy ve smyslu ustanovení § 101a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. O takovém návrhu rozhoduje příslušný krajský soud.

Návrh je oprávněn podat ten, kdo tvrdí, že byl vydáním opatření obecné povahy (tj. územním plánem), zkrácen na svých právech, a to do 1 roku ode dne nabytí jeho účinnosti.

Původně byla tato lhůta 3 roky, po novele soudního řádu správního, která souvisí s novelizací stavebního zákona účinnou od 1. 1. 2018, došlo k jejímu zkrácení. Touto novelou pak měl zákonodárce v úmyslu vyloučit možnost tzv. incidenčního přezkumu územního plánu.

Platí při tom, že návrh na incidenční přezkum opatření obecné povahy je oprávněn podat ten, kdo je současně oprávněn podat ve správním soudnictví žalobu nebo jiný návrh ve věci, ve které bylo opatření obecné povahy užito; tento návrh je třeba podat společně se žalobou proti rozhodnutí, nečinnosti nebo zásahu, tj. ve lhůtě pro společně podávanou žalobu.

Před účinností výše zmiňované novely přitom platilo, že návrh na incidenční přezkum lze podat bez ohledu na lhůtu uvedenou v § 101b odst. 1 s. ř. s. [7]

Nakonec však i judikatura [5], která vznikla až po zmiňované novele, dovodila, že: „…v případě „incidenční“ kontroly se lhůta podle § 101b odst. 1 s. ř. s. vůbec neužije.“ [8] I nyní je tedy možné podat návrh na zrušení územního plánu i po uplynutí 1 roku od jeho účinnosti, pokud je tento návrh spojen s žalobou nebo jiným návrhem ve věci, ve které bylo opatření obecné povahy užito (typicky tedy žaloba proti rozhodnutí o umístění stavby).

Dle dřívější rozhodovací praxe soudů bylo nutné, aby navrhovatel byl v procesu přijímání územního plánu aktivní a využíval zákonných prostředků, kterými může podobu územního plánu ovlivnit, již v průběhu jeho přijímání.

Dle stávající judikatury se soud může zabývat návrhem na zrušení územního plánu i v případě, že navrhovatel byl v procesu jeho přijímaní pasivní a nevyužil své možnosti uplatnit námitky a připomínky. Taková procesní pasivita navrhovatele přesto však jde k jeho tíži.

Dle rozhodovací praxe soudů totiž platí: „Jestliže navrhovatel nepodá proti napadenému opatření obecné povahy včas námitky ani připomínky (§ 172 odst. 4 a 5 správního řádu, resp. § 52 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu), může před správními soudy úspěšně namítat jen nedostatek pravomoci či příslušnosti odpůrce k vydání opatření obecné povahy nebo porušení kogentních předpisů chránících zásadní veřejné zájmy, které stěžejním způsobem předurčují proces přijímání a obsah opatření obecné povahy. Může jít jak o normy procesní (typicky porušení ustanovení upravujících proces přijímání územního plánu takovým způsobem, že tím odpůrce navrhovateli fakticky znemožnil nebo významně ztížil uplatnění jeho práva podat námitky nebo připomínky), tak i hmotněprávní (typicky porušení ustanovení chránících zájem na ochraně životního prostředí). Námitkami směřujícími do proporcionality přijatého řešení se správní soud při posuzování důvodnosti návrhu dle § 101d s. ř. s. nebude věcně zabývat, neboť nemůže poměřovat důležité veřejné zájmy s dotčenými právy jednotlivců v první linii tam, kde navrhovatel zůstal v procesu přijímání opatření obecné povahy pasivní.“ [9]

Krajský soud při přezkumu územního plánu vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době jeho vydání. V případě, že krajský soud dojde k závěru, že územní plán nebo jeho část je v rozporu s právními předpisy, územní plán nebo jeho část zruší. Proti rozhodnutí krajského soudu lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.

Poslední možností, jak se proti vydanému územnímu plánu bránit, je podání ústavní stížnosti. Dle stávající judikatury Ústavního soudu [10] však nelze podat ústavní stížnost přímo proti vydanému územnímu plánu, ale pouze proti soudnímu rozhodnutí, kterým byl územní plán přezkoumán.

Závěr

V tomto díle našeho seriálu o územním plánování jsme se zabývali prostředky obrany proti územnímu plánu, a to jak v průběhu jeho přijímání, tak i v momentě, kdy územní plán nabyde účinnosti.

V návaznosti na tento článek pak ve čtvrtém díle této série budeme řešit náležitosti návrhu na zrušení opatření obecné povahy, průběh přezkumu územního plánu soudem a dopady případného zrušení (změny) územního plánu.

Článek byl publikován na serveru Právní prostor

[1] rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007 č. j. 2 Ao 2/2007-73

[2] tamtéž

[3] rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009, čj. 1 Ao 1/2009-185

[4] rozsudek Nejvyšší správního soudu ze dne 28. 3. 2008, č.j. 2 Ao 1/2008-51

[5] rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23.9.2009, čj. 1 Ao 1/2009 – 185

[6] Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. Úkony pořizovatele spojené s veřejným projednáním územního plánu: Metodické doporučení [online]. 2. Praha, Brno, červen 2019 [cit. 2020-11-02]. ISBN 978-80-7538-217-7

[7] usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2016, čj. 5 As 194/2014-36

[8] rozsudek Nejvyššího právního soudu ze dne 15. 10. 2019, čj. 8 As 63/2019-40

[9] rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2020, čj. 6 As 270/2019 – 38

[10] nález Ústavního soudu III. ÚS 456/09 ze dne 21. 1. 2010

Autor: Mgr. Jana Holcnerová

Měníme zaběhnuté koleje, pomáháme zjednodušovat procesy a hájíme zájmy stavebníka.

Naši právníci zastupovali klienta – stavebníka před soudem ve věci nezákonného zásahu Generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru („GŘHZS“) při přezkumu závazných stanovisek.

Městský soud v Praze se zabýval výkladem ustanovení § 4 odst. 9 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákona a ustanovení § 149 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.

Dle našeho názoru se jedná o přelomový rozsudek, kdy v souladu s ním by odvolací orgány v územním řízení měly přehodnotit postup, při kterém zasílají všechna napadená závazná stanoviska k přezkumu nařízeným dotčeným orgánům, navzdory tomu, že odvolatelé nemají vůči stanoviskům žádné věcné námitky.

Rozsudek taktéž dává návod nadřízeným orgánům dotčených orgánů, jak postupovat v případě, že budou požádány o přezkum závazného stanoviska po uplynutí jednoho roku od vydání.

Tento rozsudek je tedy zcela zásadní pro sjednocení dalšího postupu odvolacích orgánů, orgánů přezkoumávajících závazná stanoviska a jsme přesvědčeni, že významně přispěje k ochraně stavebníka, jak uvádí i tisková zpráva Městského soudu v Praze.

Za zcela zásadní pak považujeme, že Městský soud v Praze při interpretaci ustanovení § 4 odst. 9 stavebního zákona dospěl k závěru, že jednoznačné znění tohoto ustanovení neumožňuje závazné stanovisko, na jehož základě stavební úřad rozhodl v prvním stupni, přezkoumat v odvolacím řízení po uplynutí jednoho roku od jeho vydání. Účelem této právní úpravy je posílení právní jistoty stavebníka.

Slovy Městského soudu: „Shrnuto to znamená, že po uplynutí jednoho roku od vydání závazného stanoviska zákon neumožňuje jeho přezkum orgánem nadřízeným toho správního orgánu, který závazné stanovisko vydal, a tento nadřízený správní orgán nemůže zákonnost nebo správnost závazného stanoviska posuzovat a rovněž není oprávněn se k zákonnosti a správnosti závazného stanoviska jakkoliv vyjadřovat; v případě, že se odvolací správní orgán ve stavebním řízení obrátí na nadřízený správní orgán s žádostí o přezkum závazného stanoviska, přestože roční lhůta od jeho vydání uplynula, nadřízený správní orgán odvolacímu může pouze sdělit, že nemá pravomoc zákonnost a správnost závazného stanoviska posuzovat.“

Dalším důležitým názorem vyjádřeným v rozsudku Městského soudu v Praze je, že pokud odvolatelé po seznámení se se stanoviskem doplněným až v odvolacím řízení uplatní pouze procesní námitky (např. že stanovisko nelze do odvolacího řízení doplnit), příp. neuplatní námitky žádné, odvolací orgán nemá doplněné stanovisko vůbec zasílat na přezkum.

 Opět slovy Městského soudu: „Odvolací stavební úřad následně postupoval chybně, když závazné stanovisko z roku 2019 předložil žalovanému k přezkumu postupem podle § 149 odst. 5 správního řádu. Jeho postup nebyl chybný proto, že by nově dodané závazné stanovisko pojmově nebylo možné v odvolacím řízení přezkoumat nadřízeným dotčeným orgánem, nýbrž proto, že odvolatelé k závaznému stanovisku z roku 2019 neuplatnili žádné věcné námitky. Omezili se jen na nedůvodnou námitku procesního charakteru, že nové závazné stanovisko nelze v odvolacím řízení použít, avšak s touto námitkou se měl vypořádat sám odvolací stavební úřad, neboť se nejedná o odbornou otázku požární bezpečnosti, kterou by měly řešit dotčené orgány. Odvolatelé sice uvedli, že žádají „o přezkoumání stanoviska HZS“, proti jeho obsahu ale nijak nebrojili.“

Zároveň v tomto rozsudku Městský soud v Praze potvrdil stávající rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu, dle které je možné doplnit stanovisko dotčeného orgánu i v rámci odvolacího řízení, a pokud odvolatelé vůči takovému stanovisku uplatní věcné námitky odborného charakteru, má GŘHZS povinnost stanovisko přezkoumat.

Městský soud k tomu konkrétně uvedl: „Dále se jeví, že totožný právní názor Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne 18. 4. 2018, č. j. 10 As 211/2017 – 47, bodu 15, kde uvedl, že „důvodem pro zrušení rozhodnutí nemůže být ani to, že revidovaná vyjádření a závazná stanoviska dotčených orgánů byla opatřena až v odvolacím řízení“.  právě citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu sice bohužel nevyplývá skutkový stav v dané věci, z předchozího rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2017, č. j. 45 A 21/2015 – 73, str. 11, se však zdá, že se jednalo o totožnou situaci jako ve věci nyní projednávané městským soudem, tedy že závazné stanovisko použité v prvostupňovém řízení bylo vydáno k neaktuální stavební dokumentaci a tato vada byla zhojena opatřením nového stanoviska v odvolacím řízení. …postup nebyl chybný proto, že by nově dodané závazné stanovisko pojmově nebylo možné v odvolacím řízení přezkoumat nadřízeným dotčeným orgánemprávní argumentace, o niž žalovaný svůj postup opřel, byla ve všech ohledech mylná…“

Plné znění rozsudku Městského soudu zde

I když byla žaloba formálně zamítnuta, nebylo to z důvodu, že by jednání GŘHZS bylo v souladu se zákonem, ale z důvodu procesního pochybení odvolacího orgánu. Dle našeho názoru je pravděpodobné, že v dalším podobném sporu by při neopakování pochybení odvolacího orgánu již soudy rozhodly ve prospěch žalobce (tj. že by konstatovaly nezákonný zásah GŘHZS) a GŘHZS by tak spor prohrálo i formálně.

Autor: Mgr. Jana Holcnerová

Odpovědnost obce za škodu způsobenou stavebníkovi v případě odvolání souhlasu k umístění stavebního záměru na pozemku obce podle § 184a stavebního zákona

Pokud podáváte žádost o vydání územního rozhodnutí a nejste vlastníkem pozemku nebo stavby a nejste-li oprávněni ze služebnosti nebo z práva stavby požadovaný stavební záměr nebo opatření uskutečnit, musíte spolu s žádostí doložit souhlas vlastníka pozemku nebo stavby (§ 184a odst. 1 SZ). V případě udělení souhlasu vlastníka pozemku podle zákona jde o situaci, kdy stavebník „obyčejné“ stavby chce stavět na pozemku jiného vlastníka, a proto je potřeba vždy nejprve doložit právo, které stavebníka ke zřízení stavby na tomto pozemku opravňuje. Bez doložení takového práva stavební úřad stavbu provést nepovolí, a to i v případě, že z hlediska zájmů chráněných předpisy veřejného práva jejímu povolení nic nebrání. Souhlas je vyžadován i v případě, že vlastníkem pozemku je obec. Tento souhlas má majetkoprávní občanskoprávní charakter. Jde o jednostranné právní jednání, na které dopadá úprava občanského zákoníku. V rámci udělení souhlasu dle § 184a SZ pak zpravidla dochází k uzavření konkludentní dohody se stavebníkem o výprose dle § 2189 a násl. OZ


Udělení či neudělení souhlasu vlastníka pozemku, kterým je obec, spadá do samostatné působnosti obce a soudy, potažmo stát, nemohou obcím nařizovat, jak mají v obdobných situacích postupovat a za jakých okolností mají souhlas se stavbou udělit. Je pouze na rozhodnutí obce, která se svým majetkem hospodaří, zda souhlas ke stavbě udělí. Nic na tom nemůže změnit ani skutečnost, že jde o pozemky ve vlastnictví obce, tedy sloužící obecnému užívání. Neudělení souhlasu vlastníka pozemku (obce) nelze považovat za zásah veřejné moci, neboť jde o výkon vlastnického práva. V rámci probíhajícího stavebního řízení totiž obec při vyjadřování se k umístění stavby na jejím pozemku nevystupuje jako orgán veřejné moci, ale jako účastník stavebního řízení.


Přesto i v případech, kdy obec vystupuje jako účastník soukromoprávního vztahu, který se řídí právními předpisy z oblasti soukromého práva, nelze jeho postavení bez dalšího ztotožňovat s postavením jednotlivce. I v takových vztazích obec nedisponuje skutečně zcela autonomní vůlí a její jednání se musí vždy řídit zákonem. Při hodnocení právních jednání činěných územně samosprávnými celky, a to i pokud vystupují v soukromoprávních vztazích, bude důkladněji bráno na zřetel, zdali je jejich postup souladný se zákonem, předvídatelný či nediskriminační.


Byť nelze zcela vyloučit variantu, že soudy mohou dospět k závěru, že postup obce v konkrétním případě odvolání souhlasu byl svévolný, nepředvídatelný, v rozporu s principem poctivosti a prevenční povinnosti a že k odvolání souhlasu nebyl dán žádný racionální důvod a že je tedy obec za škodu způsobenou odvoláním souhlasu odpovědná (např. za škodu související se zhotovením projektové dokumentace), soudy se k takovému úsudku uchýlí spíše výjimečně. Stavebník musí dopředu počítat s tím, že předmětný souhlas může obec kdykoliv odvolat (a to i bez udání důvodů) a je tedy především na stavebníkovi, aby si zavčasu opatřil silnější právní důvod k užívání dotčeného pozemku.

Závěrem je nutné zdůraznit, že odvolání souhlasu uděleného ze strany obce k umístění stavebního záměru podle § 184a SZ bez udání důvodu samo o sobě nemravné není, neboť obec tím jen realizuje výkon svého vlastnického práva k pozemku stejně jako jiní vlastníci.

Autor: Gabriela Balská

Náhrada škody a Covid 19

Opatření přijatá v souvislosti s pandemií měla velké dopady na malý i velký business. Konkrétní výpočet škod a žádost o náhradu jsou ale složitější operací, kterou se pokusíme ozřejmit v několika bodech. V případě potřeby nás neváhejte kontaktovat, rádi Vám pomůžeme a zkonzultujeme další postup.


Právní rámec přijatých vládních opatření je dán zákonem č. 240/2000 Sb., Zákon o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon). Stěžejním bodem veškerých úvah o tom, zda jsou jednotlivci oprávněni nárokovat škodu jim vzniklou v době nouzového stavu, je § 36 krizového zákona, který dle svého výkladu předpokládá zřejmou objektivní (bez ohledu na zavinění) odpovědnost státu za škodu způsobenou přijatým krizovým opatřením.

Jednatelé, členové představenstva a další osoby v obdobném postavení mají zákonnou povinnost postupovat vůči společnosti s péčí řádného hospodáře, tedy zejména se snažit, aby společnosti nevznikla škoda a případně tuto škodu vymáhat. Škodu je nutné uplatnit do 6 měsíců od okamžiku, kdy se o ní poškozený dozvěděl, a to i v případě, že škoda stále narůstá. V takovém případě doporučujeme předběžně uplatnit částečný nárok za uplynulé období a případnou další škodu nárokovat dodatečně, aby nedocházelo k prekluzi starší části nároku. Lhůta k uplatnění škody tak stále běží a je nutné jednat včas.

Každý žadatel bude muset nejenom konkrétní škodu vyčíslit, ale zároveň prokázat. Pro určení oprávněnosti nároku tak budou důležité tři základní aspekty:

  • Potenciální škoda musela vzniknout v příčinné souvislosti s přijatým opatřením.
  • Škodu si poškozený nezpůsobil sám.
  • V poslední řadě pak půjde o vyčíslení a prokázání škody. Právě tato otázka bude středobodem veškerých potenciálních nároků. Její zodpovězení je však složitější, než by se mohlo na první pohled zdát.

Za dobu účinnosti krizových opatření vlády ČR bude nutné uplatnit škodu v režimu krizového zákona, a naopak po dobu účinnosti mimořádných opatření ministerstva zdravotnictví je tento nárok nutné uplatnit dle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

Autor: Ondřej Růžička